Polské Krkonoše: k vodopádům Kamienczyka

Krkonoše, den 2, státní svátek: Mistr Jan Hus. 

Dopoledne propršelo, odpoledne jsme vyrazili k sousedům (Polákům nikoho neupálili, takže neslaví). Autem do Szklarske Poreby, lanovkou s názvem Sudety Lift na Szrenicu. Po zelené kolem skal Koňské hlavy k chatě Hala Szrenicka. Pěkné výhledy, modrá obloha. Po červené k vodopádu Kamienczyka po jakési horské zámkové dlažbě (že by se po tom šlo nějak skvěle, to nemůžu říct). Vzrostlé stromy, klid. Vodopád jsme okoukli jen z vyhlídky, protože fronta (a děti), po mnohem příšernější cestě sešli k odbočce na černou a vrátili se k lanovce pro auto. Tvrdý povrch, trochu z toho bolí nohy, ale nebylo to dlouhé.

Lanovka ve Szklarské Porebě je dvojdílná - uprostřed kopce se vystoupí, zaplatí 8 zlotých za vstup do Krokonošského národního parku (musím je pochválit, že to jde i kartou, nebo online přes mobil), pak se nastoupí a vyjede až nahoru na Szrenicu. Je to stará dvojsedačka, ta horní část je z roku 1978 a původně jezdila někde v Rakousku, dolní část je zase recyklovaná z Itálie. Platit se dá kartou i za lanovku, překvapilo mě, že se vyžadovaly roušky - což je samozřejmě jen dobře, pořád je to tu s námi. 

K chatě Szrenica jsme nešli, už jsme tam byli minule (a je to do kopce) a rovnou odbočili vpravo kolem skal s názvem Koňské hlavy.

Odbočka na chatu Lolobrygida. 

Došli jsme k chatě Hala Szrenicka a na zdejší terase si snědli z domova připravené jídlo. Dál pokračovala dlážděná silnice, něco ala zámková dlažba. No, koukala jsem. Že by se po tom šlo s hůlkami nějak skvěle, to se říct nedá. 

Po pár kilometrech byla dlažba nahrazena kočičími hlavami. Bolely z toho nohy a většina turistů se snažila jít raději po kraji. Řekla bych, že je to tu z dřívějších dob, aby se pohraničníkům jezdilo s gazem lépe do kopce, ale nevím... Bárt si každopádně zábavu našel. 

Po červené značce jsme došli až k chatě u vodopádu Kamieńczyk. Tady teda bylo lidí - dá se sem dostat od silnice pěšky a pro spoustu lidí je vodopád hlavním turistickým cílem v okolí. Vodopád jsme si prohlédli od chaty z výšky, pěkný. Placená vyhlídka pak vede dolni částí rokle a na vodopád se dívá z dolní plošiny - jenže u kasy stála obrovská fronta lidí. Ječící malé děti, dospělí bez rozestupů, většinou bez roušek - vymalováno. Zajedeme si sem někdy mimo sezónu... 

Originální ptačí budky.... 

Od vodopádu vede dolů nejpříšernější cesta, kterou jsem kdy viděla. Nechápu. Kousek pod hřebenem dlaždice a sem se od parkoviště belhají staré babičky o holi po takovémhle povrchu? Naštěstí to nebylo dlouhé a my odbočili na černou značku, která nás dovedla zpátky do města. 

Tak tuhle trasu jsme si odškrtli.