Bartolomějův blog - ze života kluka s Williamsovým syndromem

Po několika týdnech začal Bartoloměj zase chodit do školky, a to s novou asistentkou Magdou. Připravila jsem pro ni "návod k použití Bartoloměje", a sice ve formě Profilu na jednu stránku. Co to je? Metoda, kterou jsme probírali v rámci kursu Obhájci práv lidí s postižením. Vychází z metody Přístupy zaměřené na člověka, cílem je podporovat lidi tak, aby to pro ně bylo skutečně přínosné. Klíčovým principem metody je aktivní zapojení člověka a zaměření se na jeho cíle. Profil na jednu stránku představuje dítě/žáka osobám, které s ním budou ve škole pracovat v pozitivním světle. Zdůrazňuje, v čem dítě vyniká, jeho schopnosti, záliby, koníčky. Zároveň však informuje o tom, co je pro dané dítě/žáka důležité a jak jej nejlépe podpořit. Strávila jsem nad tím jeden večer, konzultovala s Tomáše i s bývalou Bártovou asistentkou Lídou. Co myslíte, je to srozumitelně? Ve větším rozlišení (tj. lépe čitelné) pak tady . Více informaci o profilu na jednu stránku hledejte tady: http:/

Naše muzikoterapeutka Zuzka má fungl novou holčičku, dceru Kristiánku. Gratulujeme! Bála jsem se, že budeme bez hudby, ale naštěstí se Zuzce a tetám z rané péči podařilo najít náhradu - od listopadu bude mít pro děti tzv. muzikohrátky pan Martin Masák. Na první pohled trochu exot (no, mrkněte: http://www.uprimnost.cz/ ), ale rozhodující je, že Bartoloměj byl z první hodiny s ním úplně unešený. Hráli na bubny (šamanské i lidové písně), dupali do rytmu a Bárt dokonce zazpíval jakousi píseň. Něco jako uá, uá, uá:-) Nestačila jsem se divit! Tak ať nám to vydrží:-)

Článek, který by měl ve zkrácené verzi v nejbližší době vyjít v časopise Raná péče. Zde můj původní dlouhý elaborát... Jmenuji se Hana Kubíková a patřím do generace tzv. Husákových dětí . Za doby mého mládí děti se zdravotním postižením „nebyly“. Samozřejmě, že byly, musely být, stabilně se v České republice (resp. tehdy v Československu) rodilo (a rodí) kolem 4% dětí s postižením, ale byly „neviditelné“. Hodně z nich vyrůstalo v ústavech, další prožily život v izolaci v rodinách, s nálepkou nevzdělavatelný či osvobozený od povinné školní docházky. V normálních školách nebylo možné potkat dítě s tělesným či smyslovým hendikepem, o mentálním postižení ani nemluvě. I romský spolužák Martin byl už v pololetí první třídy odsunut do zvláštní školy… Nevzpomínám si, že bych znala osobně někoho s postižením, vím jen, že když jsme náhodou někoho třeba na vozíku na ulici potkali, dospělí vždycky říkali: „nedívej se na něj, neokukuj ho“ a táhli nás pryč. Znali jsme možná Otíka z Vesničky středis