Bartolomějův blog - ze života kluka s Williamsovým syndromem

O autismu už jsem přečetla docela slušnou řádku knih. Jen namátkou ty, na které si teď vzpomenu: A proto skáču. Lukáš a profesor Neptun. Podivný případ se psem. Řvi potichu, brácho. Mami, je to člověk nebo zvíře? Antropoložka na Marsu. Maminko, nezpívej. Mé dítě má autismus. Svět očima dítěte s autismem. Kam jedeme, tati? Ještě nikdy jsem ale nenarazila na autistický komiks. Až teď, kdy se mi dostala do rukou kniha Daniely Schreiter Stínka. Daniela Schreiter se narodila v 80. letech minulého století v západním Berlíně a už od malička byla tak trochu zvláštní dítě. Vadily jí zvuky, doteky, chutě, byla nemotorná, nerozuměla dětem, nechápala vtipy nebo slovní hříčky, měla své specifické zájmy a nejlíp se cítila tam, kde to dobře znala.  Byla jiná. Ona, ani její rodiče ze začátku vůbec netušili, proč je Daniele jako z jiné planety, nakonec jí ale byl diagnostikován Aspergerův syndrom, tj. jedna z poruch autistického spektra. Daniela se živí jako ilustrátorka a autorka komiksů, a

Už 14 dní chodí Bárt do nové školy, do bývalé praktické třídy (dnes běžná třída ve speciální škole, kde se jede podle programu základní školy, ale s minimálními výstupy, 12 dětí). Přiznávám, měla jsem z toho docela velké obavy - změna prostředí, nové děti, dojíždění, dřívější vstávání. Naštěstí s Bártem přešla i naše úžasná asistentka Katka, a to je naprosto zásadní. Pevný bod ve vesmíru, který Bártovi ukáže, jak se zorientovat. A zatím to jde dobře, aklimatizace probíhá, nová paní učitelka je fajn, IVP se připavuje a Bárt si zvyká.  Dokonce začal (v šesté třídě!) chodit do družiny (samozřejmě i s Katkou) a našel si tam kamaráda Matěje (a ve třídě kamaráda Davida). Do školy se těší a líbí se mu tam. V úterý byly děti z 6. třídy s paní učitelkou na náměstí dr. E. Beneše na Evropském týdnu mobility - Bárt si vyzkoušel jízdu na koloběžce, vyfotil se na policejní čtyřkolce, ovšem největší dojem na něj udělal autobus - pan řidič ho dokonce nechal otvírat a zavírat dveře a pouštět s

Javorník je můj oblíbený areál. Krátká dojezdová vzdálenost od Liberce, bezproblémové parkování, spousta atrakcí na jednom místě. Sice teď po prázdninách už nejezdí během týdne lanovka, ale projít se tu dá vždycky, zvlášť, když je takhle krásné počasí. Ve všední dny tu navíc skoro nikdo není. Zajeli jsme se sem podívat po škole, abychom se trochu vyvětrali. Bárt byl nadšený, protože probíhala údržba lanovky, takže ji každou chvilku zapínali a vypínali. Leželi jsme v trávě pod lanovkou a sledovali to, jen jsme si museli dvakrát zacpat uši, protože přímo nad námi proletěl záchranářský vrtulník. Původní plán: jít na houby, jsme opustili poté, co jsme nahoře u lanovky potkali paní, která prý po čtyřech hodinách sbírání našla celkem 5 kousků. Tak jsme aspoň nasbírali tátovi lnici.                          

Vyrážíme do nové školy, do 6. třídy ZŠ Orlí. Držte nám palce...  

Na konci prázdnin jsme strávili s Bártem pár dní ve Skryjích u Berounky, kde měla jedna naše willíkovská rodina pronajatou celou podnikovou chatu. A tak jsme se k nim připojili a prožili tu několik opravdu příjemných dnů. První noc nám tedy trochu zkazila bouřka, z té má Bárt velký strach (a liják do plechové střechy přímo nad hlavou taky nic moc), pak už se to ale zlepšilo. Zvládli jsme procházku ke Skryjským jezírkům (v lehkém dešti a s velkou legrací - Kuba spadl do potoka), pěkný výlet na hrad Týřov (částečně po krásné trilobití stezce) a poslední den pak okružní výlet po rakovnickém okrese - najít otevřenou silnici do železničního muzea v Lužné u Rakovníka se nám povedlo asi až 4. pokus.... Ale stálo to za to, kluci i Kačenka si mašinky docela užili. Bárt si to tu užil hlavně s kamarádem Kubou, kterého nepřestával provokovat, krom Kuby tu ale byla ještě i Kačenka, Fanynka, Vendelín a malá Laura. Volný pohyb po celé chatě a přilehlém okolí, koloběžky, auto na ovládání, oheň, pe