Dovolená v Krušných horách - den 2. - Oldřichov - Dračí skála - Plešivec - rašeliniště Pernink

Jestli je pro Bárta něco motivací, aby šlapal, tak jsou to lanovky. Kvůli nim jsme ostatně do Krušných hor přijeli. Nejbližší lanovka je na Plešivci, ale jak se tam dostat, abychom tam nejeli trapně autem? Nakonec z toho byl nejdelší pěší výlet dovolené - 18 km. 

Vyrazili jsme z naší oblíbené zastávky Potůčky zastávka a dojeli do Oldřichova, což je část Nejdku. 

Odsud to bylo chvíli po silnici, ale nedalo se nic dělat. Červená ale pak konečně zahnula do lesa, a to jsme potřebovali. První postupový cíl: Dračí skála. Výrazná skalní dominanta (953 m), jedná se o granitovou skalní hradbu, k jejímuž vzniku došlo mrazovou destrukcí skalního tělesa. Pěkné. 

I ve zdejších lesích, jako ostatně asi všude, se těží. Zatímco my s Lucií jsme si prohlížely Dračí skálu, sledoval Bárt nakládání dřeva lesní technikou.

Pokračovali jsme neznačenou cestou lesem, za chvíli se nám ukázal Plešivec. 

Krom pár lidí u Dračí skály jsme dál nepotkali ani živáčka, což je stav, který preferujeme:-)

Po pár kilometrech jsme zahnuli na cestu zvanou Uhlířka a došli do Pstruží k lanovce. 

Lanovka na Plešivec, cíl, o kterém Bárt celou cestu hovořil. Pokud Vás zajímají technické detaily, najdete je tady. Převýšení 306 metrů zdolá lanovka za necelých pět minut. To celé za stopade pro dospělého a za kilo pro dítě (web skiareálu).

Bylo tu pár bikerů, jinak skoro nikdo. 

Čas na teplé jídlo, aneb chvalozpěv na jídelní termosku 3bit. 

Nahoře na Plešivci bylo lidí trochu víc - dá se sem bez problémů dojet autem a je tu jakýsi zábavní park pro děti s trampolínami, prolézačkami a lanovým centrem. Děti a motorky nás spolehlivě odradily.  

Po sjezdovce a pak po zelené turistické značce jsme došli do Abertam (zase kus po silnici, Bárt chvíli stávkoval, ale jinak se nedalo). Kdysi jsme tu byli týden na kolech, ale je to asi 20 let a skoro nic si z té obce nepamatuji, snad jen výrobnu kožených rukavic. Náměstí si revitalizovali rozhodně až mnohem později. 

Poslední cíl dne bylo rašeliniště v Perninku, na které mě  upozornil propagační materiál našeho ministerstva, zřejmě se tu budovalo z evropských fondů.  Hezké to tu mají, a co teprve, až to zaroste. 

Jak se píše na portálu Kudy z nudy: 

Na Perninském rašeliništi, starém dvanáct tisíc let, se v letech 1956 až 2000 těžila rašelina. Podle odhadů se jí tam vytěžilo až 900.000 metrů krychlových, často nešetrným frézováním až do sedmimetrové hloubky. Z původního rašeliniště se zachovalo jen asi 20 procent. Území bylo technicky rekultivováno, až v roce 2018 začaly práce na obnovení vodního režimu, ten se podařilo obnovit v roce 2020.

Perninské rašeliniště bylo v roce 2015 vyhlášeno evropsky významnou lokalitou v soustavě Natura 2000 a je chráněnou přírodní památkou. Stávající vegetaci tvoří například klikva bahenní, kyhanka sivolistá, šicha černá, rosnatka okrouhlolistá, všivec mokřadní či plavuň pučivá. K vidění jsou tu také vzácné druhy motýlů, zejména vymírající žluťásek borůvkový nebo bekasina otavní, ale i tetřívek obecný či bramborníček hnědý. Velmi hojné jsou zde zmije obecné.

Ochrana přírodní památky Pernink byla vyhlášena 9.června 2016. Předmětem ochrany jsou vrchoviště, přechodová rašeliniště a podmáčené smrčiny. S přírodní památkou seznamuje naučná stezka v jižní části území. Území dominuje rašeliništní jezírko, kolem kterého se můžete projít až k vyhlídkovému altánku. Rašeliniště jsou unikátním ostrůvkem severské přírody ve střední Evropě. Potoky pramenící v živých rašeliništích ani za největšího sucha nevysychají.

Už jsme byli docela utahaní, navíc to podle meteoradaru vypadalo na déšť, jenže bus jel až za dvě hodiny. Tak co tedy zkusit stihnout vlak? Podle navigace to máme na perninské nádraží, což je druhá nejvýše položená železniční stanice v Česku (!), půl hodiny, vlak jede za 35 minut. Zkusíme to? Málem jsem tedy cestou do kopce zahynula, ale zvládli jsme to. Vlak měl navíc asi pět minut zpoždění, nikoliv ovšem déšť, ten přišel v ten stejný okamžik, kdy jsem se na zastávce zřítila na lavičku. 

V podvečer, po dešti, jsme se s Bártem šli ještě projít do okolí našeho penzionu, kde se volně pohybují zvířata, ten večer konkrétně dva koně. Romantika, že jo?