Film Berg Fidel - Všichni spolu
V rámci festivalu Jeden svět proběhl kiny zajímavý dokument o jedné inkluzivní/integrační škole v Německu. Do téhle spádové školy berou všechny děti - zdravé, velmi nadané, handicapované, sociálně vyloučené. A ono to funguje. Ty děti jsou úžasné, bezprostřední, někdy na sebe navzájem naštvané, jindy si pomáhající. Scéna, kdy lidé z sousedství manifestují za romskou imigrantskou rodinu z Kosova, aby nebyla vyhoštěna, působí v Česku jak z jiné planety. A přítomnost Jakoba s Downovým syndromem ve škole mi připomněla noční můru nadcházejících let - Bártovu povinnou školní docházku a naši snahu o jeho integraci...
To se ostatně ukázalo hned v debatě po filmu. Moc pěkné, konstatovali přítomní, ale tohle přece nemůže fungovat. A řeči o našem našem přetíženém normálním a skvělém speciálním školství, kde je přece takovým dětem nejlíp. Vážně by mě zajímalo, jak se mýtus o výborné tradici českého speciálního školství může pořád udržovat. V čem jsou praktické (dříve zvláštní) a speciální (dříve pomocné) školy skvělé? V tom, že jsou tam děti izolováni od normálního života a zdravých lidí? Že se tam na ně nekladou moc velké nároky, tím pádem se toho moc nenaučí, takže s jejich samostatností v budoucnosti - pracovní, rodinnou, společenskou - to vůbec nefunguje? Že následkem odtržení je strach, neznalost a obavy většinové společnosti z postižených lidí? "Jen ať si tam jsou mezi svými, my je tady přece nechceme, naše děti by pohledem na ně utrpěly, navíc znáte děti, ony jsou někdy kruté...". Jasně - speciální metody, vyškolení speciální pedagogové. Ale ti by přece mohli fungovat i na běžných školách, copak by ze speciálních metod nemohly těžit i zdravé děti? Navíc i ty speciální metody - pamatuju se, jak jsem zírala, když mi naše Martina (absolventka speciální pedagogiky v Hradci Králové) vyprávěla, co se na té škole vlastně učí. Spousta teorie (samé -pedie), praxe např. ve věznici (jo, i tam působní speciální pedagog), ale těm metodám se vlastně ani moc nevěnovali. Prý v Brně je na to snad obor... Slečny z Člověka v tísni, která debatu po filmu vedla, mi bylo až líto. Po skončení jsme ji šly s Kamilou podpořit - "Vážně tu seděl někdo, kdo si myslí, že nejsem blázen? Tak to jsem fakt ráda", říkala...
To se ostatně ukázalo hned v debatě po filmu. Moc pěkné, konstatovali přítomní, ale tohle přece nemůže fungovat. A řeči o našem našem přetíženém normálním a skvělém speciálním školství, kde je přece takovým dětem nejlíp. Vážně by mě zajímalo, jak se mýtus o výborné tradici českého speciálního školství může pořád udržovat. V čem jsou praktické (dříve zvláštní) a speciální (dříve pomocné) školy skvělé? V tom, že jsou tam děti izolováni od normálního života a zdravých lidí? Že se tam na ně nekladou moc velké nároky, tím pádem se toho moc nenaučí, takže s jejich samostatností v budoucnosti - pracovní, rodinnou, společenskou - to vůbec nefunguje? Že následkem odtržení je strach, neznalost a obavy většinové společnosti z postižených lidí? "Jen ať si tam jsou mezi svými, my je tady přece nechceme, naše děti by pohledem na ně utrpěly, navíc znáte děti, ony jsou někdy kruté...". Jasně - speciální metody, vyškolení speciální pedagogové. Ale ti by přece mohli fungovat i na běžných školách, copak by ze speciálních metod nemohly těžit i zdravé děti? Navíc i ty speciální metody - pamatuju se, jak jsem zírala, když mi naše Martina (absolventka speciální pedagogiky v Hradci Králové) vyprávěla, co se na té škole vlastně učí. Spousta teorie (samé -pedie), praxe např. ve věznici (jo, i tam působní speciální pedagog), ale těm metodám se vlastně ani moc nevěnovali. Prý v Brně je na to snad obor... Slečny z Člověka v tísni, která debatu po filmu vedla, mi bylo až líto. Po skončení jsme ji šly s Kamilou podpořit - "Vážně tu seděl někdo, kdo si myslí, že nejsem blázen? Tak to jsem fakt ráda", říkala...
Ještě něco k samotnému filmu:
Upoutávka z festivalu:
"
Velkou debatu asi nepotřebujeme. Daniela dostane důtku a tím to končí. Souhlasí všichni? Tak to uzavřeme.“ Nudně znějící schůze je ve skutečnosti fascinující setkání osmiletých dětí, které každý týden samy vedou porady, aby probíraly situaci ve třídě a samy nacházely dohodu při řešení problémů. Děje se tak na základní škole v Berg Fidelu, čtvrti německého Münsteru, kde se spolu čtyři roky vzdělávají děti bez rozdílu věku, rasy nebo handicapu. Výjimečně nadaný David, který chce být astronomem, se tu učí společně s bratrem Jakobem, který má Downův syndrom. Lukas, jenž si plánuje kariéru automobilového závodníka, má problémy se sluchem a motorikou a budoucí topmodelka Anita trpí poruchou učení. Portrét několika dětí, které v této škole získávají znalosti i sociální dovednosti, ukazuje, co to znamená moderní vzdělávání a co se stane, když i znevýhodněné dítě dostane šanci.
Velkou debatu asi nepotřebujeme. Daniela dostane důtku a tím to končí. Souhlasí všichni? Tak to uzavřeme.“ Nudně znějící schůze je ve skutečnosti fascinující setkání osmiletých dětí, které každý týden samy vedou porady, aby probíraly situaci ve třídě a samy nacházely dohodu při řešení problémů. Děje se tak na základní škole v Berg Fidelu, čtvrti německého Münsteru, kde se spolu čtyři roky vzdělávají děti bez rozdílu věku, rasy nebo handicapu. Výjimečně nadaný David, který chce být astronomem, se tu učí společně s bratrem Jakobem, který má Downův syndrom. Lukas, jenž si plánuje kariéru automobilového závodníka, má problémy se sluchem a motorikou a budoucí topmodelka Anita trpí poruchou učení. Portrét několika dětí, které v této škole získávají znalosti i sociální dovednosti, ukazuje, co to znamená moderní vzdělávání a co se stane, když i znevýhodněné dítě dostane šanci.
Článek Tomáše Feřteka o filmu: http://fertek.blog.respekt.ihned.cz/c1-59340900-vsichni-spolu-v-jednom-svete-jako-tucnak-v-horky-saune
Komentáře
Okomentovat