Jak jsme žádali o ZTP – část I.

Berte to jako můj příspěvek do zábavné diskuse na téma naše úřady…

Můj syn Bartoloměj má vzhledem ke své diagnóze (Williamsův syndrom spojený s mentální retardací) nárok na mimořádné výhody pro tělesně postižené občany. Tedy myslím si to zatím jen já, protože v souvislosti s mojí (prozatím marnou) snahou o přiznání rodičovského příspěvku z důvodu nepříznivého zdravotního stavu dítěte, mám momentálně k dispozici nejnovější zdravotní zprávy z psychiatrie, psychologie a od neurologa. A věru, není to veselé čtení. Podle nich to můžeme to dotáhnout i na ZTP/P… Jen o tom přesvědčit ty správné úřady.

Co pro nás znamená průkazka ZTP? V zásadě ceduli invalida na auto, v autobuse můžeme úspěšně konkurovat důchodcům na vyhrazených místech, bezplatné MHD, příspěvek na benzín a možnost žádat o některé další sociální dávky. Proč jsme nežádali už dřív? Jednak je to až od jednoho roku a jednak mi to nějak nepřišlo patřičné. Bárt má zdravé nožičky, takže v supermarketu opravdu nepotřebujeme parkovat na vyhrazeném místě, je určitě spousta jiných, pro které je tohle mnohem zásadnější záležitost. Navíc mě už jen ta cedule za oknem auta připadala hrozná, každodenní připomenutí skutečnosti, na kterou se snažím zapomenout. A my se přece o Bárta dokážeme postarat sami. Jenže jak se v případě rodičovské dovolené ukázalo, každý dobrý úmysl musí být státem po zásluze potrestán, a tak jsem se rozhodla, že do toho půjdu.

Na netu příslušného úřadu jsem našla tu správnou kompetentní úřednici a nechala si poslat příslušné formuláře e-mailem. Šlo to bez problémů, a to mě náležitě navnadilo. Vyplnila jsem, ofotila naše otřesné posudky a dnes ráno vyrazila na úřad. Úřad se otvírá pro veřejnost až úderem 8, takže jsem 20 minut strávila pročítáním úřední desky (mimochodem, dost zajímavé čtení). V 8 hodin jsem se přesunula k příslušným dveřím - ty ale byly zamčené. Po akademické čtvrthodince jsem vyrazila do sekretariátu zjistit, jak to s danou paní dneska vypadá. Sekretářka byla po dovolené, tedy bez informací, ale doporučila čekat. Na řadu přišlo čtení nástěnek. V půl 9 jsem se dočkala, připlula starší dáma zjevně v důchodovém věku. Byla moc milá, hned mě vzala s sebou do kanceláře a začala vyřizovat.

Musela jsem hodně zpomalit svou řeč a mluvit nahlas, ale podařilo se. Vzala si ode mne vyplněné formuláře, neměla námitky ani proti přiložení lékařských zpráv (zařekla jsem se, že nevynechám jedinou možnost, jak k oprávněným osobám dopravit ty správné informace), jen je dala do obálky, neb „všichni blázní kvůli těm osobním údajům“. Rovnou mi sdělila, že to bude trvat dlouho, protože ona to teď pošle na lékařskou službu – a tam nikdo nepracuje. Už když byli pod Úřadem práce, tak to trvalo dlouho, ale teď, když jsou pod správou sociálního zabezpečení, je to nekonečné. Ona jim tam snad nefunguje ani podatelna. Paní to teda nevadí, ona má své práce dost, ale ti žadatelé jsou z toho nervózní, tak mě na to upozorňuje předem. Pak jsem ji chtěla v souladu s nastudovanými pokyny ukázat občanku a Bártův rodný list, ovšem paní řekla, že jí to nezajímá. Ve snaze udržet konverzaci jsem iniciativně poznamenala, že je to vlastně pravda, že dnes je všechno v počítačích a ona si nás jistě najde. Paní se na mě podívala a sdělila mi, že ona nás tedy hledat nebude. Ona má celou tu agendu v písemné podobě – jala se otvírat a ukazovat mi skříně plné velkých šanonů – a že ani neví, kolik z těch tisíců klientů, které v šanonech má, je ještě naživu, protože ona se o jejich smrti prostě nedozví. Leda by jí pozůstalí po smrti příbuzného poslali kartičku ZTP, ale to se moc často nestává. A kdo že by to do toho počítače naťukal? Nějaký brigádník? To těžko, toho by jí nezaplatili, navíc jsou tam ty osobní údaje, no a ona toho není schopná… Trochu mě znejistilo, když při této řeči vzala mou žádost, dala ji do šanonu a zavřela do skříně…

Tak jsem se ještě pro jistotu znovu zeptala, jak dlouho to asi bude trvat – měsíce? „Počítejte tak 3 nebo 4 měsíce“, odpověděla paní. „Tak jo, tak já budu začátkem roku čekat na zprávu“, odvětila jsem. A na to paní pravila: „To těžko, to já nevím, co bude v lednu, já mám smlouvu jen do konce prosince…“ Na to už jsem odpověď nenašla, rozloučila se a tiše za sebou zavřela…

A tak teď budeme pár měsíců čekat a doufat, že:

• Paní to z té skříně vyndá a pošle dál
• Na té posudkové službě si to někdo převezme a přečte (a nespokojí se s tím, že si naťuká do počítače Bartoloměj Hruš, kde zjistí, že tenhle kluk má přece srdeční vadu a co by ještě chtěl…)
• Rozhodne, že Bárt je dostatečně „postižený“
• Pošle tohle své stanovisko zpět úřadu
• Na úřadě bude někdo (ještě/už) pracovat, kdo by mohl o přidělení ZTP rozhodnout.

A my si pak třeba příští léto přilepíme na okno auta cedulku invalida a budeme doufat, že nám ho díky té cedulce tentokrát už neukradnou:-)

Není to krása? :-)

Bude-li nějaké pokračování, určitě se o něj s vámi podělím.