S Willíkem na Slovensko - den 1. , cesta autovlakem

A je to tu, jedeme s Willíky na Slovensko! Po loňské koronavirové pauze jsem moc nevěřila tomu, že se to letos povede. Opatření u nás a (hlavně) na Slovensku, shromažďování většího počtu lidí,  malá proočkovanost v obou zemích...  Nakonec to ale klaplo!

Letos jsem ale zvolila jiný koncept, než v uplynulých letech.  Nějak jsem se necítila na to, že budu muset opakovaně snášet Bártovu hysterii z malých dětí a velkého počtu hlučných osob v nějakém prostoru najednou. Zvládat situace, kdy Bárt bude odmítat chodit do jídelny a já do sebe budu týden házet jídlo, abych se aspoň trochu najedla. Jídlo je samozřejmě vůbec problém: na bezlepkovou dietu se v hotelích moc spoléhat nedá (vyzkoušeno za vás), navíc Bárt většinu normálních jídel stejně nejí. A z toho, že budu na malém hotelovém pokoji na ilegálně dovezeném vařiči vařit několikrát denně jídlo, z toho už jsem taky vyrostla. Když se k tomu přidala cena za ubytování v hotelu (většinu služeb typu bazén nebo bowling s ohledem na hluk stejně nevyužijeme) a skutečnost, že v tom letošním konkrétním nebyla zaručena wifi na pokojích, bylo rozhodnuto - budeme bydlet jinde a za Willíky budeme jezdit/chodit. 

Takže jsem nakonec objednala přes Booking krásný plně vybavený apartmán v Tatranské Lomnici, který byl asi o třetinu levnější než hotel. A bylo to super. Za ušetřený peníz jsme pak zvolili originální přepravu - do Popradu jsme jeli nočním autovlakem! Stejně jako předloni jsme jeli na Willíka ve třech - s kamarádkou Hankou, která mi s Bártem pomáhala. 

Zajímá vás, jak funguje autovlak? Nejvíc se asi dočtete na webu Českých drah, kde je to včetně ceníku (obecně vyšší a větší auto stojí víc), já jsem se nejvíc těšila na to, že se vyhnu tankodromu zvanému D1. Večer v Praze naložíte, před devátou to vyjede a ráno kolem sedmé budete vyspaní vstávat v Popradě.  No, bylo to trochu naivní, nějak jsem zapomněla, že to ve vlaku neustále drncá, že vlak všude možně staví a hlavně - že další vlaky jezdí celou dobu kolem. Spánek se mi moc nedařil, když to zastavilo na plánovanou přestávku v noci v Bohumíně, ukázalo se, že stěny vlaku vůbec neizolují hluk (ten chrápající chlap z vedlejšího kupé jako by spal vedle nás...). Bárt měl sluchátka, já jsem nechala špunty v autě... No ale trochu jsem se vyspala. Kupé i vlak byl čistý, dokonce jsme dostali i snídani. V Popradě nám auto svezl profesionální řidič (v Praze jsem najížděla na rampu sama), a mohli jsme odfrčet. Jo a měli jsme zajímavého spolucestujícího - celou dobu s námi do Popradu jel jako motorkář prof. Pafko!:-)

V Popradě jsme si nakoupili a pak se přesunuli na první návštěvu hotelu Hutník, kde slovenští Williamsáci a čeští Willíci pobývali. Měli jsme domluveno s Markem Smižanským, který vede slovenskou společnost, že si u nich na pokoji můžeme dát snídani a oddychnout si, než bude připravený náš apartmán. 

Ten byl k nastěhování už v půl 11, takže jsme se jeli ubytovat a naobědvat. 

Odpoledne jsme se pak vrátili za Willíky, kteří postupně přijížděli. Velké vítání a shledání po dvou letech. Šli jsme se i projít kolem hotelu a podívat se na zbytky staré lanovky, která dříve vedla na Skalnaté pleso. Večer se řešily organizační záležitosti, program, výlety. Těšíme se.