Ohlédnutí za pěti roky ve škole....

Článek psaný do libereckého časopisu Devadesátka....

Jako by to bylo včera: před pěti lety byl náš syn Bartoloměj přijat do základní školy Sokolovská v Liberci. Co je zvláštního na tom, že dítě vzali do školy, ptáte se? Pokud máte dítě, které je “jiné”, pak víte, že to zas tak samozřejmé není. Bartoloměj se totiž narodil se vzácným onemocněním, Williamsovým syndromem, což je genetická porucha spojena s řadou zdravotních problémů, a co je ve vztahu ke školství zásadní, také s mentálním postižením.

Jak jsme to tenkrát prožívali? No, já byla zralá na antidepresiva. Jak to zvládne ve třídě pětadvaceti dětí? Vezmou ho mezi sebe, nebo pro ně bude od začátku outsider a mimoň? Dokáže si zvyknout na školní režim? A co paní učitelka, jestlipak už někdy učila podobné dítě? Jak bude fungovat spolupráce s asistentkou? To vše se mi honilo hlavou, když jsme první školní den mířili s velkým kornoutem do třídy. V té době jsme ale už za sebou měli hodně práce: domácí intenzivní přípravu, první třídní schůzku s rodiči budoucích spolužáků, seznámení s prostředím třídy i s paní učitelkou, podporu SPC i vedení školy, připravený individuální vzdělávací plán, motivovanou paní asistentku.

Prvního září zapadl poslední dílek puzzle a začala skvělá pětiletá jízda. Bárt si školu rychle oblíbil, našel tu kamarády i podnětné prostředí. Mnohem rychleji, než jsme vůbec doufali, se tu naučil číst, psát a počítat a zapadl do dětského kolektivu. Paní učitelka ho od začátku do všeho zapojovala, vyvolávala na čtení i k tabuli, dávala mu úkoly, na které stačil. Stejně jako ostatní děti měl služby ve třídě, jezdil na školní výlety i do školy v přírodě - z té poslední u moře v Chorvatsku se vrátil nadšený před pár dny. Děti ho vzaly mezi sebe úplně přirozeně, holčičky ho naučily tancovat, šikovnější spolužáci mu připravovali individuální domácí úkoly, děti ho dokázaly dokonale motivovat. Speciální spolužák ve třídě zase naučil děti pomáhat, brát ohled na druhé, vyjednavat, komunikovat a respektovat se. Jeden spolužák se třeba rozhodl, že se stane doktorem, aby vymyslel lék na tu Bártovu nemoc, další děti psaly přání Ježíškovi, že by si přály, aby byl Bartoloměj zdravý…

Pět let uběhlo jako voda a my opět stojíme před další životní etapou. Druhý stupeň školy je mnohem náročnější a plný změn. Těžší učivo, nový třídní učitel, na každý předmět jiný pedagog, střídání tříd, to všechno jsou věci, které Bartoloměj vzhledem ke své diagnóze špatně snáší. Nemluvě o pubertě a odlišnosti zájmů dospívajících spolužáků. A tak zřejmě nastal čas přejít do školy s menším počtem žáků, redukovanými výstupy a speciálním přístupem. V tuhle chvíli se tedy sluší poděkovat: všem žákům a kamarádům z 5.A za to, jak skvěle jako kolektiv fungovali, třídní učitelce Mgr. Zoře Blažkové za to, že umí učit všechny děti bez rozdílu a navíc je skvěle vede na cestě k dospělosti, asistentce Kateřině Dvořákové za nalezení té správné míry podpory. Dík patří vedení ZŠ Sokolovská, ředitelkám Mgr. Roudné a Mgr. Moravcové, které měly tu odvahu vkročit na neznámý led. Díky nim a ostatním zaměstnancům ZŠ Sokolovská máme za sebou skvělých pět inkluzivních let, na které budeme ještě dlouho vzpomínat. Věříme, že i Bártova přítomnost ve škole měla na zdejší atmosféru pozitivní vliv a že se dobrá zkušenost se začleněním žáka se zdravotním postižením promítne i do přístupu školy k dalším “speciálním” dětem, které se tu třeba v budoucnu objeví. Ještě jednou díky všem, užili jsme si to s Vámi!

Hana Kubíková, maminka Bartoloměje