Do Hrádku na Kristýnu

Výlet po škole předposlední únorový den.



Vlakem Trilex do Hrádku nad Nisou, pěšky na Kristýnu. Kristýna je bývalý hnědouhelný (lignitový) povrchový důl, který byl provozován v letech 1957 - 1971. O rok později přestala být z prostoru čerpána voda a důl byl cíleně zatopen - trvalo to tři roky. Vodní plocha má dnes asi 12 ha, průměrně je tu 20 metrová hloubka, místy ale taky až 30 metrů. Z Kristýny se stal oblíbený rekreační areál - je tu restaurace, lanový park, kolem vede cyklo a inline stezka do Němeccka, můžete se tu ubytovat v chatách i v autocampu, vzniklo tu také westernové městečko Zlatá horečka. V létě tu bývá narváno, ale je tu moc fajn.

 

 

 

 

 

 

 

Z města jsme sem došli po žluté značce, ale nebyla to nijak extra pěkná cesta, protože vedla po silnici (je to ale součást Svatojakubské cesty, která vede z Žitavy do Prahy). Jediná opravdová zajímavost cestou byla barokní Grösselova kaple  z roku 1697, která byla nedávno rekonstruována a hlavně sem byla přemístěna z jiného místa v Hrádku. O kus dál nedaleko sportovního centra North Point mě zaujaly ještě trosky jakéhosi altánu (snad), ale víc jsem o něm nedohledala. Proběhnout kolem čistírny odpadních vod a už jsme byli u staré Pragovky a v aleji dvousetletých dubů (součást naučné Stezky stromů, kterou si výhledově hodláme taky projít).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Prochazka kolem jezera, nádherně bylo, sluníčko, na hladině ještě led, modrá hladina, fakt pěkné. Zpátky do města jsme šli po nové, z evropských peněz vybudované cyklostezce, která byla oproti žluté turistické trase úplně parádní.

Jediná chybka výletu -  letos začala pylová sezóna už v únoru(!), takže k mému týden trvajícímu nachcípání se přidala senná rýma. Skoro celou cestu domů vlakem mel Bart ruce na uších, protože máma buď kýchala nebo smrkala. Dala jsem si zyrtec, v několika příštích týdnech mě ani nebuďte...