Seminář o rané péči na MPSV

Minulé úterý se na Ministerstvu práce a sociálních věcí uskutečnil seminář o rané péči. Oficiální název byl "Raná péče - terénní sociální služba" a pořádalo ho MPSV, odbor sociálních služeb a sociálního začleňování ve spolupráci s Asociací pracovníků v rané péči. Já jsem tam byla tzv. "za rodiče" - požádala mě o to dr. Bečvářová z našeho libereckého střediska a já jsem s účastí souhlasila, protože ranou péči považuji zatím za nejlépe fungující sociální službu, kterou jsem poznala a myslím, že bychom si ji jako společnost měli "hýčkat" jako rodinné stříbro:-) (Už bych z té naivity měla vyrůst, co?:-) Na své vystoupení jsem se pečlivě připravila, dokonce jsem na požádala i pár kamarádek o názor a odpověď na otázky, které měly padnout - abych na nic nezapomněla...

Jak to probíhalo? Kromě zástupkyň (s jednou čestnou mužskou výjimkou) rané péče tu byli úředníci z několika krajů - tuším Karlovy Vary, Zlín, Hradec Králové a Pardubice (z Liberce pochopitelně nedorazil nikdo...). Jenže - hlavní aktéři, kteří rozhodují o přidělování peněz na sociální služby a tedy i ranou péči, tj. úředníci ministerstva se vlastně nedostavili. Na 20 minut tedy přišel  zástupce ředitele pořádajícího odboru PhDr. Radek Suda, všechny přivítal, v krátkosti nastínil pár  vizí - že příští rok a dva budou ještě hodně chaotické, ale v zásadě bude asi vše fungovat podobně, jako dnes, od roku 2014 že se dočkáme nových pravidel, o kterých se teď diskutuje, vše je otevřené a může dopadnout jakkoliv... Třeba se financování převede na obce, třeba raná péče přestane být bezplatná a rodiče si ji budou financovat, mají přece ten příspěvek na péči...  Třeba si stát naopak nějakou tu prevenci ponechá, anebo aspoň vliv na standardy a nastavení... A tak že je fajn, že se vidíme... No a pak se omluvil, že musí do Parlamentu, což určitě pochopíme. Máme se tu cítit chráněně... Nikdo jiný z ministerstva ho nezastoupil, a tak se celé setkání neslo ve znamení dialogu mezi jednotlivými ranými péčemi a několika málo přítomnými zástupci krajů, kteří ale o objemu financí nerozhodují, jen ministertvem přidělené peníze dál přerozdělují...

Program semináře byl zajímavý:

Co jsem se dozvěděla?

Třeba to, jak se vyvíjelo pojetí rané péče - nejprve byl model čistě medicínský (pomůžeme řešit oční vadu dítěte), pak model pedagogický (budeme řešit rozvoj dítěte), až nakonec zvítězil model sociální - zaměřujeme se na celou rodinu a komplexní řešení situace.

Raná péče patří mezi služby nejméně zneužívané -  nikoho totiž ani nenapadne, aby předstíral, že má postižené dítě a potřebuje ranou péči ...

Raná služba se vždy snažila, aby byla "neviditelná" - k ruce, když je potřeba, ale bez propagace a PR, což se jí v poslední době vymstilo. Asi je to tím, že je to společnost řízená a tvořená hlavně ženami,  a ty spíše řeší a pracují, než aby o tom všude mluvily...

Velmi zajímavé bylo vystoupení psycholožky Dr. Lucké. Říkala, že každý potřebuje k životu 5 věcí:  někam a k někomu patřit; mít oporu a podporu; cítit bezpečí; dostávat podněty a "výživu" (jídlo, informace); vědět, že existují pravidla, struktura. A tohle vše dítě dostává jedině v rodině. Raná péče nedokáže zajistit, že se děti s postižením neocitnou v ústavu, pokud ale rodina má podporu rané péče, tak se děti do ústavu dostávají rozhodně později, třeba až ve věku, kdy i zdravé děti odcházejí z rodiny. A co ukazují výzkumy ve světě dále? Zní to trochu děsivě, ale pokud se s rodinou pracuje prostřednictvím rané péče, snižuje se počet násilných úmrtí postižených dětí v rodině a snižuje se množství užívaných psychofarmak ze strany rodičů...

Přednášku o optimálním modelu rané péče přináším "z protekce" a se svolením autorů kompletní:

 

                        

Diskuse se pochopitelně točila kolem statistických údajů...

Je to drahá služba - 42 tisíc ročně na rodinu? Ale jedno dítě v ústavu stojí měsíčně kolem 30-40 tisíc, někde i víc.

Nejsou ti lidé nadměrně odměňovaní? Ale vždyť jsou to přece skoro všichni vysokoškoláci, kteří se musí neustále vzdělávat, mají náročnou práci, jsou ohroženi syndromem vyhoření....

Neflákají se? Max. dvě konzultace denně, 14x za měsíc - co dělají po zbytek měsíce? Úřednici si to zjevně nedokážou moc představit... Příprava na konzultaci - jakou hračku a které pomůcky tentokrát vzít, jaké informace předat, kam jsme se posunuli v individuálním plánu. Přesun - až 150 km za volantem, nikoliv po dálnici, ale po malých silničkách, bez ohledu na počasí (a že u nás je třeba sníh půl roku..). Samotná konzultace - řešení aktuálních problémů v rodině, ukázka pomůcek, zacvičení rodiče, práce s dítětem. A děti jsou hyperaktivní a ječí a ... Pak opět přesun, konzultantka se mění ve vzorného řidiče, bere benzín, doplňuje kapalinu do ostřikovače... A ještě udělat z konzultace zápis, doplnit dokumentaci. K tomu povinná školení, jednání s úřady, školkami, lékaři... Vzít úředníka povinně na hospitaci - jak říkala Blanka:  třeba do naší rodiny, k Florimu a Johánkovi... To by své řeči rychle přehodnotili....

No snad jsme k té lepší představě o fungování rané péče přispěly i my dvě přítomné matky... Druhá matka měla sedmiletého neslyšícího syna s kochleárním implantátem. Třetí matku, která měla dorazit, odvezla den předtím rychlá záchranná služba po kolapsu... Odpovídaly jsme na připravené otázky:

1)    Představte prosím stručně svou rodinu a Vaše dítě – jaký má problém, kdy jste se dozvěděli jeho  diagnózu.

2)    Jak a kde jste se dozvěděli o službách rané péče?

3)    Čím Vás tato služba zaujala, proč jste se stali klienty střediska rané péče? V čem je (byla) raná péče jiná od nabídky dalších odborných pracovišť se kterými jste v kontaktu?

4)    Můžete s odstupem času zhodnotit, co Vám využívání služeb střediska rané péče přináší (přineslo) a zda v čem je (bylo) užitečná Vám, Vašemu dítěti a rodině?

Já i druhá maminka jsme ranou péči chválily, co to šlo - za morální podporu, pomoc s vývojem, jako službu pro celou rodinu, která pomůže se školkou, hračkami, literaturou, zprostředkováním kontaktu na jiné rodiny. Konstatovala jsem, že raná péče bylo to nejlepší, co nás v začátcích našeho nového života potkalo. Všichni poslouchali, kývali hlavami, načež  mě dorazil dotaz od jedné paní z krajského úřadu - že je překvapená, že vůbec nemluvíme o sociálně-právním poradenství, že by čekala, že to je to hlavní, co rodiče zajímá, že představa úřednic u nich je, že se rodiče z postiženými dětmi snaží ze situace "vytřískat" nějaké peníze, příspěvky, na které mají "nárok". Panečku... Ujistila jsem ji, že v našem státě nemá "nárok" nikdo na nic, protože nikdo si nemůže být jistý, jestli vůbec nějaký příspěvek dostane. Druhá matka dodala, že v tomhle si spíš poradí rodiče mezi sebou, jí raná péče pomohla daleko více jinak - podporou, zorientováním se, hledáním nového směru a smyslu života. 

Pro mě bylo úterý na ministerstvu rozhodně zajímavé, doufám že i pro (některé) ostatní. Teď si jen přát, aby to celé k něčemu bylo a rané péči to pomohlo...