Odjinud - Verunčina hospitalizace v Motole
Napsala mi kamarádka Lenka, která má už skoro tříletou (to to letí) holčičku Verunku s Williamsovým syndromem, o své zkušenosti s hospitalizací na neurologii v Motole. Musím říct, že její e-mail mě naprosto dostal... Poprosila jsem ji, jestli by jí nevadilo zveřejnění textu tady na blogu - Lenka souhlasila, takže je to tu (bez jakékoliv úpravy).
Ahoj Hanko,
z nemocnice máme spoustu zážitků, hlavně negativních...
Nastupovali jsme tam v pondělí v 10 hodin a ubytovali nás na oddělení pro velké děti, do pokoje který je standardně pro 3 starší děti. U nás v pokoji byli 3 kluci (12, 15, 16 let). 15 letý kluk byl mentálně postižený, tak tam s ním na pokoji bydlela maminka na rozkládacím křesle a k tomu jsme přibyly já s Verčou. Verča dostala dětskou postýlku a já rozkládací křeslo. Křesla nebyla ani rozložena a pokoj byl plný. Když jsme křesla rozložily kluci si nemohli dojít ani na záchod, leda by jim narostla po nějaké zázračné pilulce křídla. Na moji otázku, zdali to sestra myslí vážně, nás nechat na tomto pokoji, mi odpověděla že jiné místo nemají. Pochopila bych, kdybychom byly akutní připad, ale na 1/2roku předem plánovanou hospitalizaci to bylo moc. Hned jsem volala Vaškovi ať mi přiveze druhý den foťák, že to někam pošlu.
Druhý den nám sestra nabídla stěhování do dvoulůžkového pokoje, kde pro změnu ležel 18letý kluk s maminkou, který měl každé dvě hodiny silný epileptický záchvat. Stěhování z louže do bláta jsem odmítla a sestra co nás měla přestěhovat měla hrozné řeči, že tedy nechápe co chci. Mé argumenty jako by nevnímala. Myslím,že nejsem žádná fiflena, ale pokud jdu s 2 a 1/2 letým dítětem do nemocnice, potřebujeme trochu klidu, a ne aby Verča zažívala každé dvě hodiny šoky při pohledu na tak nemocného kluka. Nakonec kluci u nás na pokoji byli dobrá parta a vždycky, když Verča potřebovala klid, vyklidili pokoj a pobývali na herně. V úterý odpoledne šel nejmladší kluk domů, ale hned nám tam nastěhovali 13 letého kluka, a to byl případ. Neustále telefonoval, nebo spíš předstíral, že telefonuje a my měli po klidu. Ze středy na čtvrtek v noci se pokakal a když po něm sestra všechno uklidila, sdělil jí,že si větší kusy h...n dával do sáčku v nemocničním stolku, jestli by to nemohla odnést. Nedovedeš si představit jaký byl na pokoji smrad. Já dostala ze zoufalství záchvat smíchu a říkala si, že tohle se může stát jen nám. Naštěstí nás ve čtvrtek odpoledne propustili s tím,že celkovou zprávu z vyšetření dostaneme domů poštou. Zatím ještě nic nepřišlo,tak jsem zvědavá kdy to dorazí.
Zážitky z vyšetření nebyly tak velkolepé jako z pobytu. Verče dělali v út EEG,v st magnet rezonanci v celkové anestézii (to byla její třetí a všechny zvládala dobře) a ve čtvrtek EMG to jediné vím, že má OK a pak ještě evokované potenciály.
Ve středu při velké vizitě ukazoval doc. Komárek Verču asi 20 doktorům a něco málo jim vyprávěl o našem syndromu. Mně se ptal jestli jsme v kontaktu s Willíkem a jestli nám to něco přináší. Samozřejmě jsem na Willíka pěla chválu.
Při propouštění se mi vedoucí doktorka oddělení klaněla div ne k zemi a velice se omlouvala za nepříjemnosti s ubytováním, trochu pozdě, ale doufám že si z toho vezmou trochu ponaučení a budou lépe plánovat. Určitě se k tomu ještě dostaneme v rozhovoru s naší Motolskou neuroložkou, ke které chodíme. Tak takové jsou naše zážitky z nové lůžkové části nemocnice Motol.
Ještě jsem si vzpomněla na jednu velice pozitivní věc. Na oddělení je zaměstnaná mladá holka jako herní terapeutka, byla jsem fakt překvapená, jak se dětem věnuje, vyrábí s nimi různé výtvory, kterými pak zdobí hernu, probírá jejich pocity z hospitalizace a jejich případné obavy. Fakt super.
Ahoj Hanko,
z nemocnice máme spoustu zážitků, hlavně negativních...
Nastupovali jsme tam v pondělí v 10 hodin a ubytovali nás na oddělení pro velké děti, do pokoje který je standardně pro 3 starší děti. U nás v pokoji byli 3 kluci (12, 15, 16 let). 15 letý kluk byl mentálně postižený, tak tam s ním na pokoji bydlela maminka na rozkládacím křesle a k tomu jsme přibyly já s Verčou. Verča dostala dětskou postýlku a já rozkládací křeslo. Křesla nebyla ani rozložena a pokoj byl plný. Když jsme křesla rozložily kluci si nemohli dojít ani na záchod, leda by jim narostla po nějaké zázračné pilulce křídla. Na moji otázku, zdali to sestra myslí vážně, nás nechat na tomto pokoji, mi odpověděla že jiné místo nemají. Pochopila bych, kdybychom byly akutní připad, ale na 1/2roku předem plánovanou hospitalizaci to bylo moc. Hned jsem volala Vaškovi ať mi přiveze druhý den foťák, že to někam pošlu.
Druhý den nám sestra nabídla stěhování do dvoulůžkového pokoje, kde pro změnu ležel 18letý kluk s maminkou, který měl každé dvě hodiny silný epileptický záchvat. Stěhování z louže do bláta jsem odmítla a sestra co nás měla přestěhovat měla hrozné řeči, že tedy nechápe co chci. Mé argumenty jako by nevnímala. Myslím,že nejsem žádná fiflena, ale pokud jdu s 2 a 1/2 letým dítětem do nemocnice, potřebujeme trochu klidu, a ne aby Verča zažívala každé dvě hodiny šoky při pohledu na tak nemocného kluka. Nakonec kluci u nás na pokoji byli dobrá parta a vždycky, když Verča potřebovala klid, vyklidili pokoj a pobývali na herně. V úterý odpoledne šel nejmladší kluk domů, ale hned nám tam nastěhovali 13 letého kluka, a to byl případ. Neustále telefonoval, nebo spíš předstíral, že telefonuje a my měli po klidu. Ze středy na čtvrtek v noci se pokakal a když po něm sestra všechno uklidila, sdělil jí,že si větší kusy h...n dával do sáčku v nemocničním stolku, jestli by to nemohla odnést. Nedovedeš si představit jaký byl na pokoji smrad. Já dostala ze zoufalství záchvat smíchu a říkala si, že tohle se může stát jen nám. Naštěstí nás ve čtvrtek odpoledne propustili s tím,že celkovou zprávu z vyšetření dostaneme domů poštou. Zatím ještě nic nepřišlo,tak jsem zvědavá kdy to dorazí.
Zážitky z vyšetření nebyly tak velkolepé jako z pobytu. Verče dělali v út EEG,v st magnet rezonanci v celkové anestézii (to byla její třetí a všechny zvládala dobře) a ve čtvrtek EMG to jediné vím, že má OK a pak ještě evokované potenciály.
Ve středu při velké vizitě ukazoval doc. Komárek Verču asi 20 doktorům a něco málo jim vyprávěl o našem syndromu. Mně se ptal jestli jsme v kontaktu s Willíkem a jestli nám to něco přináší. Samozřejmě jsem na Willíka pěla chválu.
Při propouštění se mi vedoucí doktorka oddělení klaněla div ne k zemi a velice se omlouvala za nepříjemnosti s ubytováním, trochu pozdě, ale doufám že si z toho vezmou trochu ponaučení a budou lépe plánovat. Určitě se k tomu ještě dostaneme v rozhovoru s naší Motolskou neuroložkou, ke které chodíme. Tak takové jsou naše zážitky z nové lůžkové části nemocnice Motol.
Ještě jsem si vzpomněla na jednu velice pozitivní věc. Na oddělení je zaměstnaná mladá holka jako herní terapeutka, byla jsem fakt překvapená, jak se dětem věnuje, vyrábí s nimi různé výtvory, kterými pak zdobí hernu, probírá jejich pocity z hospitalizace a jejich případné obavy. Fakt super.
Komentáře
Okomentovat