Za doktory atd.

Dnes to byl náročný den - vyrazili jsme do města za doktory.

Auto stále stálo neopravené před domem, a tak jsme šli pěšky. Tedy šli - já jsem šla, Bárta to bavilo jen chvilku, pak se nesl na ramenou... Díky Bártovi jsem musela ze svého šatníku už dávno vyřadit kozačky na podpatku (nahradily je trekové boty od matky Boyle), kabelku (nosím jen batoh, abych měla volné ruce) a světlý kabát.... První zastávka - poliklinika u muzea, doktorka Němečková - potřebujeme poukaz na pleny (vyměnili jsme ho za péefko a zprávu z motolské kardiologie, dobrý obchod). Bartoloměj se do ordinace bál, když už tam ale byl, tak zase nechtěl ven a obrečel to. Oznámila jsem paní doktorce skvělou novinu, že po třech a půl měsících mi vrátili rodičovský příspěvek. Po ZTP ale zatím ani vidu ani slechu. A příští týden hodlám už konečně podat žádost o příspěvek na péči, takže ji možná budou úředníci kontaktovat - už se těší:-)

Další zastávka - stejná budova, 2.patro, kardioložka Ždánská. Tady plná čekárna, tak jsme jen sestřičce předali Bártovo PF a domluvili se, že si zavoláme kvůli změně termínu další návštěvy - když už máme to vyšetření z Motola za sebou, tak se liberecké vyšetření může posunout.

Pak přesun do kopce (Bárt se pořád nese) do polikliniky v Klášterní. Jsme objednáni na vyšetření očního pozadí - děti s Williamsovým syndromem mívají oční vady způsobené zřejmě nedostatkem elastinu, tak je nutné je zkontrolovat. Přišli jsme o něco dřív, ale bylo nám to málo platné. Spousta lidí, na chodbě i pacienti k okolním lékařům (ortoped, psycholog), Bartolomějovi čekání moc nejde. Zkusila jsem ho opít rohlíkem, na chvíli to zabralo, ale rohlík měl pak všude (ruce, vlasy, svetr...) a já taky. Po asi 20 minutách jsme se dostali na řadu - pokus o nenásilné vyšetření nevyšel, Bartoloměj začal ječet, jen co vstoupil do ordinace. Takže bylo nutné rozkapat. A to byl teda řev. Já ho držela za ruce, nohy, tělo, sestřička držela hlavu, doktorka kapala. Bartoloměj se zmítal, ječel, šílel. Pak jsme byli odesláni na chodbu vyčkat, až budou oči rozkapané. Bartoloměj nejdřív brečel, ale pak mu otrnulo a začalo opět "čekací martyrium". Hyperaktivní Bárt nedokáže sedět, nebo stát na jednom místě. A tak lítal po chodbě, já za ním. Podařilo se mi zavřít většinu průchozích dveří, ale stejně každou chvíli po sobě někdo nezavřel. Pak jsme koukali z okna, prohlíželi si obrázky na stěnách, lehtali kytku, jedli další rohlík, Bartoloměj okukoval romské miminko i s početnou rodinou, bral hračku holčičce, která také čekala na vyšetření, válel se na zemi v té břečce, která tu zbyla z roztáteho sněhu, sahal čekajícím na kolena, hladil stařenky, tančili jsme kolo, kolo mlýnský, chodila jsem s Bártem stojícím na mých nohou, no prostě jsem se těch 30 minut ani na chviličku nezastavila. Vlastně jednou jo, než jsem si stihla umýt ruce od rohlíku, tak se Bárt pokusil odejít dveřmi na schodiště, jenže v tu chvíli právě někdo vešel a těmi dveřmi ho téměř srazil. Když jsme konečně přišli na řadu, byla jsem už fakt hotová, pro ostatní čekající jsme byli za exoty. Ovšem ani teď se překvapivě nenechal Bartoloměj vyšetřit, tři jsme ho držely, doktorka mu rvala víčka od sebe, naštěstí to netrvalo dlouho...

Závěr (mé poznámky kursivou v závorce): s chlapcem není příliš domluva (pěkně řečeno:-), pohyblivost obtížně, izokorie (to znamená stejná velikost zornic v obou očích), v mydriatice (látka vyvolávající rozšíření oční zornice) na pozadí papily ohraničené, sítnice bpn (bez patologického nálezu), vidím bez korekce. Takže přijít máme jen při obtížích, což doufám v brzké době nenastane. Bartolomějovi tohle vyšetření důvěru v lékaře rozhodně nevrátilo, ale já jsem ráda, že to máme za sebou a že to dobře dopadlo.

Bartoloměj byl šíleně rozladěný, takže péefko pro doktorku Stachovou, naši foniatričku, jsme jen strčili za dveře a mazali jsme pryč. Donesla jsem ho až k Intersparu. Autobus nám odjel před nosem, tak jsem usoudila, že se půjdeme najíst do zdejší restaurace.

Miluju restauraci v Intersparu. Sice tu nevaří moc dobře, ale tuhle drobnost já už téměř nevnímám, není totiž podstatná. Je to totiž  jediná restaurace, do které si s Bartolomějem  troufnu sama, a tím pádem je to za poslední tři roky asi můj nejoblíbenější podnik. Mají tu mikrovlnku, dětské jídelní židličky, ze kterých dítě nedokáže vylézt(!), dětský koutek s domečkem a skluzavkou, toalety a jezdící mašinku za 10 Kč. Co víc si může člověk přát?:-) A tak si zpravidla dám jen polévku s pečivem (na tu se nečeká, na hlavní jídlo se většinou musí do fronty, na což s Bártem nervy nemám), Bártovi ohřeju jeho připravené rozmixované jídlo a jíme. Je tu spousta věcí a zvuků, které Bárta rozptylují, takže je to většinou boj, jídlo je kromě bryndáku taky na obličeji a na rukávech, ale už jsem si zvykla nevšímat si pohledů z okolí. A má to i svou výhodu - ještě si k nám nikdy nikdo nepřisedl:-). Dneska Bárt přišel na pěknou vychytávku, jak se vyhnout jídlu. Z dětského koutku se ozýval dětský pláč, takže si musel přikrývat uši a tím pádem se nemohl účinně bránit lžičce. A tak popadl rohlík, strčil si ho do pusy, prsty vrazil do uší a bylo. Musela jsem ho vyfotit:-)

Ještě chvíli jsme se vozili pro travelátorech (to jsou takové ty jezdící pásy z patra do patra), pak jsem ho musela přeprat, protože se začal vztekat, když nechtěl Interspare opustit, a nakonec ho donesla domů. Bylo půl druhé a já byla totálně grogy. Neváží moc (něco mezi 12,5 a 13 kily), ale teda pronese se...

Telefonát do servisu - auto mi vezmou dnes, nebo až ve čtvrtek, zítra mají kontrolu heverů(!). Tak jak to udělat? Když vezmu Bárta s sebou, tak další čekání s ním nepřežiju, a pokud si tam to auto nechají, tak nás čeká cesta MHD z Doubí přes celý Liberec. Tomáš učí, babička jde za dědou do nemocnice. Volba padla na Dětský koutek TUL. Zadala jsem požadavek a opravdu se nějaká slečna chytla. Odvezla jsem tam Bartoloměje na čtvrtou a jela do servisu. Vyhrála jsem, byla to cívka, přesně to na tom internetu odhadli. V Bosh servisu v Doubí byli skvělí, závadu odhalili, svíčku měli na skladě, na počkání vyměnili. Celá ta sranda stála 2500 Kč.

Zato Bárt v dětském koutku... Měl tam dneska malého kámoše, asi rok a půl starého Honzíka. A vzhledem k tomu, že vlastně celé vánoce neviděl děti a dnes byl utahaný z toho vyšetření, tak byl z Honzíka pěkně nervózní, zakrýval si uši a nakonec odešel do jiné místnosti, kde v půl páté (!) sám (!) usnul a spal celou hodinu, než jsem pro něj přijela... Doma pak vydržel vzhůru do desíti...