Projekt 365 - den 8. - miniškolka, přednáška, psycholog ...

Opět poměrně náročný den. Vůbec nechápu, jak dokážou matky několika dětí zvládnout ráno a dopravit děti do různých škol a školek včas. My to nestihneme ani jednou za týden... Dnes ráno šel Bartoloměj do miniškolky. Já jsem vstala dřív, abych mu uvařila (a rozmixovala) na dnešek jídlo, pak se vzbudil i on, pak jsme bojovali se snídaní, s oblékáním, se škrábáním zamrzlého auta, parkováním, no stihli jsme to v 8:40 místo v 8:30, ale byl to boj...

V miniškolce jsme se Světlanou probraly nějaké mé nápady ohledně spolupráce MC Krteček a rané péče - jsem docela zvědavá, jestli se to podaří uskutečnit. Napadlo mě totiž, že by se přednášky, které raná péče pro rodiče cca jednou za měsíc až dva pořádá, mohly konat v mateřském centru za účasti maminek i dětí. Maminky by nemusely řešit, kdo bude hlídat, jestli je o dítě dobře postaráno, protože dítko by bylo v další místnosti v herně nebo tělocvičně, kde by byly buď tety z mateřského centra, nebo ještě nějaké studentky a event. i zdravé děti - podle toho, jak by se to domluvilo. Pro děti by to bylo něco nového, pro maminky ostatně taky a třeba by je to přesvědčilo, že pro jejich děti má cenu něco podobného navštěvovat i samostatně. Já jsem samozřejmě měla na začátku z návštěv MC taky obavy, taky mi bylo líto, když jsem viděla, co dokáží ty zdravé děti a jak Bartoloměj zaostává, ale na druhou stranu bylo fajn vypadnout z domova, vidět, jak se Bártovi líbí nové hračky, jak sleduje děti, jak nesměle zkouší trampolínu a jak je po pár měsících ochotný tančit s ostatními dětmi Kolo kolo mlýnský. Tak to ted chci jako matka postiženého dítěte zprostředkovat a aspoň jednou zkusit....

Jinak se v MC Krteček rekonstruuje tělocvična, tak doufám, že nová podoba bude ještě lepší, než ta předchozí:-)

Z Krtečka rychlý přejezd do Jedličkárny, kde se konala přednáška PhDr. Hynka Jůna z pražské Aply - Zvládání problémového chování u postižených dětí (organizovala právě raná péče). Zajímavé a chvílema i zábavné. Docela jsem se toho dost dozvěděla, spousta stránek poznámek, snad to sem časem přepíšu (už jen pro to, abych to nezapomněla).

Bárt mezitím vyzvednut tátou z miniškolky (prý snad vše OK, kromě toho, že jsem zapomněla Bártovy rukavice ve své kapse a Světlana mu na procházku dala něčí jiné), nakrmen a přesunut na hodinku do Dětského koutku TUL, kam jsem pro něj ve dvě dojela. Bárt tam lítal, nechtěl se nechat přebalit, slečna studentka říkala, že to s ním  asi nemám jednoduché. Přibrali jsme i tátu a jeli jsme společně zasněženým městem do Rané péče, kde jsme v půl třetí měli konzultaci s dr. Jůnem osobně.

Reakci z páteční miniškolky mám pak se zpožděním přímo od Světlany:

Já jsem nějak zmeškala ten jejich odchod, tatínek mluvil tom, že budou jíst, ale pak už jsem je tam neviděla, tak nevím, jestli jsme ho nevylekali. Přišel si pro něj do herny, zrovna jsme si zkoušeli takový ty velký tvary zasunout na správný místo (docela ho to zaujalo, budem to ještě zkkoušet), Bártík se na tatínka zářivě usmíval, pak si tam ještě chvíli hráli spolu, já už pak šla. Zkoušela jsem i tzv. logopedii, cítila jsem, že ví, o co jde, ale nějaké citoslovce jsem zaznamenala spíš v náznaku tak jednou dvakrát. V herně s dětmi je v pohodě, některé děti si pamatují, že mu mají pomáhat si hrát, a tak mu nosí kostky, to je docela hezký, působí na mě spokojeně. Seděli jsme s dětmi v kruhu a poslouchali povídání o sluníčku a zeměkouli. Trošku horší to je, když se děje něco dalšího, jde se jíst nebo na záchod a tak, to je trošku rozhozený, ale věřím, že to chce jen čas. Jedl tu suchou hosku, vodu odmítal. Dala jsem ho tentokrát do židličky k dětem a byl v pohodě. Ven se taky snažíme, moc chodit se mu nechtělo, spíš jsme studovali traktor na parkovišti. Chudáček se pořád hrnul do tělocvičny, no trampolínka mu chybí. Celkově je hodný, je to takové zlatíčko. Měli jsme tu na hlídání jedno hyperaktivní dítě a museli jsme zkonstatovat, že Bártík je úplně zlatej!

Na konzultaci u dr. Jůna to docela zajímavé - hlavně jsem ale byla ráda, že jsme tam na Bárta byli dva, protože on se opravdu projevil jako ryze hyperaktivní dítě a celou hodinku se nezastavil. Je fakt, že tohle už doma nedělá, že se takhle předvádí hlavně v novém prostředí, ale i tak ho doktor sotva stačil sledovat:-) Řešili jsme Bártův strach z dětí a z různých zvuků - vždy to záleží na konkrétní situaci, ale měli bychom zvážit, zda je nutné Bárta některým zvukům vystavovat (hlavně jde o ten dětský pláč), zda se to nedá řešit odchodem do jiné místnosti. Pak se snad dá také pořídit nějaká čepice s klapkami, které fungují jako sluchátka izolující hluk (takhle malé dítě jako Bárt totiž na sluchátka nebo špunty do uší těžko přistoupí). A pak je možnost postupného zvykání - u mixéru nechat Bárta, aby ho sám zapínal, příp. mu nepříjemný zvuk nahrát na cédéčko a nechat Bárta, ať si ho sám pouští a reguluje volume. Je fakt, že radost z demolice cédépřehrávače by ho mohla motivovat. Tak teď ještě sehnat řvoucí dítě k nahrání:-) Co se týče sourozence, to jde řešit jedině větším bytem, soustavným preventivním zvykáním na pláč dopředu a umístěním miminka do "klece" - prý to tak jedna rodina s autistickým dítětem řešila. Pak jsme se bavili i o Bártově vztekání a nespolupráci třeba při chůzi. V zásadě je prostě nutné rozlišovat, kdy je krize (někde musíme být v určitý čas, jdeme po frekventované silnici apod.) - pak je na místě dítě odnést, strčit do kočárku, do krosny, prostě se nerozčilovat a vyřešit to. A hlavně se nestresovat, že je to nepedagogické. A když máme čas, jsme na procházce, nespěcháme, je nám to jedno, tak si dovolit to terapeutické působení a  nepovolit a klidně čekat, dokud si to dítě nerozmyslí, přemlouvat, motivovat, uplácet (jídlo, pití, hračky), slibovat - prostě zkusit něco, co by mohlo fungovat. Tak jsem klidnější, protože mě to vždycky vytočí, když Bárt chce přesně na tu druhou stranu, co já... Jo a pan doktor naučil Bárta novou blbinku, strčit si prst do pusy a udělat takový ten zvuk špuntu. Stačilo mu to jednou ukázat. Kdybych ho to učila já, tak to nezopakuje ani za měsíc. Fakt frustrující.

A jak jsme tak mluvili a Bárt lítal kolem, lezl na gauč a rozkývával obrazy a s tátou sahal na lustr a dělal stojky do křesla, tak jsem ho úplně zapomněla vyfotit.