Veselá vánoční příhoda

Čas adventní a předvánoční se dá strávit různě. Někdo peče cukroví, jiný nakupuje, další uklízí anebo naopak chodí na vánoční koncerty nasávat atmosféru. Já se zabývám činností pro předvánoční čas opravdu atypickou - realizuji happening zvaný stěhování pražského bytu. Začalo to o víkendu a vše vyvrcholí na zlatou neděli. Krása. Půl bytu na Příkopech, druhá půlka v Libni. A aby toho nebylo málo, tak Bartoloměj je u babičky v Nových Dvorech, nemocný. Babička telefonuje v průměru 8-10krát denně... Ve čtvrtek jsem se po deseti hodinách stěhování, jednání s plynaři, elektrikáři, pojišťováky, správcovskou firmou, balení, třídění a vyklízení rozhodla, že se na to vykašlu a zajedu na noc těch necelých 50 km za Bártem, abychom se taky trochu užili.


A tak jsem v půl šesté večer vyrazila do dopravní špičky směr Ústí nad Labem. Když jsem se konečně po půl hodině prodrala na okraj Prahy, usoudila jsem, že by stálo zato natankovat. Ne, že bych nedojela, ale nerada jezdím na doraz a aspoň nebudu muset zítra řešit benzín. Zajela jsem tedy v Holešovicích k pumpě, trochu si zacouvala, protože jsem zvolila nefunkční stojan, zanadávala si, ale nakonec jsem zastavila správně a natankovala. Míříce k pokladně, letmo jsem zkontrolovala obsah peněženky a strnula. A sakra. V peněžence jediná bankovka - dvoustovka (což zdaleka nestačilo), po kapsách pár drobáků a platební karta nikde. Veselá situace. Začala jsem horečně přemýšlet, jak ji vyřešit. První varianta - využít svého právnického vzdělání a sepsat s obsluhou smlouvu o dodávce x litrů benzínu s ustanovením o placení převodem? Tak tuhle utopii jsem zavrhla hned poté, co jsem uviděla slečnu u kasy. Té bych to nevysvětlila, to je marné. Ujet bez placení - to bych si zase netroufla. Zavolají na mě policajty? Nebo mě tu budou držet tak dlouho, než mě přijede někdo vyplatit? Komu budu volat, aby pro mě přijel do Holešovic? Jana leží s horečkou ve Varech, Zdena má vánoční besídku, Eva je na třídní schůzce, Jakub u sebe nemá nikdy peníze v hotovosti, no sakra, kdo mě zachrání? Slečna za pultem se ale ukázala být docela konstruktivní. Poté, co jsem jí vysvětlila, jakého má před sebou insolventního idiota, tak navrhla, ať jí tu nechám občanku a pro peníze si zajedu. No ne, že bych nevěděla, že občanka se do zástavy dávat nesmí, ale zase to bylo takové schůdné řešení. A tak jsem odevzdala občanský průkaz, nasedla do auta a vyrazila zpátky do centra.


I ve směru do města byly všechny silnice plné, takže mě to trvalo zase pěkně dlouho. Aspoň jsem měla dostatek času přemýšlet, kde v tom rozkramařeném bytě asi může být platební karta a co budu dělat, až ji nenajdu. Vymýšlela jsem, komu budu volat, aby mi půjčil tisíc korun na benzín (Markétě? Lucii?). Taky jsem si dávala setsakramentský pozor, abych to do nikoho nenaprala, protože setkání s Policií, bez řidičáku a peněz na pokutu, to by byla ta poslední kapka. Asi bych se pro své vlastní dobro i bezpečnost okolí musela nechat dobrovolně zavřít. V centru jsem dalších deset minut hledala místo na parkování - až tady mi došlo, že kdybych auto nechala u té benzínky a jela metrem, už bych tu byla dvakrát. Nakonec jsem zaparkovala, doběhla domů a kartu našla na první sáhnutí v kabelce, kterou jsem měla s sebou ráno ve městě... Zaběhla jsem si vybrat peníze, sedla do auta a absolvovala další další kolo popojíždění v koloně. Naštěstí už na mne žádná nástraha nečekala. V Holešovicích jsem zaplatila dluh, vyzvedla si občanku a vyrazila na sever. Za 25 minut jsem byla u Bartoloměje.


A pointa? Druhý den ráno jsem nasedla do auta, dojela do Prahy a zjistila, že jsem u babičky zapomněla celý batoh - s peněženkou, notebookem, nájemní smlouvou... Asi bych si měla pod stromeček přát ginkgo bilobu...