Kardiologie v Motole 30.11.2009

Po roce zase do Motola na kardiologii. Motolská nemocnice se stále rekonstruuje (a to to sleduju jen ty tři roky, co sem s Bártem jezdíme), pohled z kardiologické ambulance je přes to špinavé okno opravdu bezútěšný...

Kardiocentrum samotné se pro změnu opět přestěhovalo - první rok, kdy tu Bárt absolvoval katetrizaci, bylo v 8.patře, které se ovšem tehdy rekonstruovalo za provozu - při vystupování z výtahu tu tenkrát na Tomáše spadly (málem) štafle, Bárta jsem na operační sál nesla z lůžkového oddělení přes chodbu, kde chodili pánové ve žlutých bezpečnostních helmách. Loni jsme vyšetření absolvovali také v 8.patře, ovšem lůžkové už bylo tou dobou v patře šestém (naštěstí jsme ho nepotřebovali). No a dnes jsme pro změnu zamířoli do -1 (mínus prvního patra). Upřímně řečeno jsem zvědavá, jestli se dokončení rekonstrukce někdy dočkáme...

Objednaní jsme byli na půl desátou, čekárna jako obvykle plná, Bartoloměje to samozřejmě nebavilo, lítal po chodbách a nejvíc si oblíbil příšerné místo u výtahu...

Na chvilku (ale opravdu velmi krátkou) ho zabavila hrazdička, kterou měli v čekárně pro kojence, stejnou jsme měli doma, když byl miminko...

Nakonec na nás došla řada, šli jsme se pokusit o EKG. Ve stoje, Bartoloměj si z nohou skopával držáky sondiček, řval a ječel. Moc toho nenatočili, doktorka to posléze komentovala, že výsledná křivka vypadá spíš jako EEG než EKG:-) Pak se nepodařilo Bárta ani zvážit, na váhu on prostě nestoupne. Zvážen na decimálce společně s Tomášem, oritentační váha 12,5 kg, výška plus mínus 94 cm.

Po této proceduře jsme byli vyslání na ECHO do té -1 s tím, že se pak máme hned vrátit, aby se paní doktorka na Bárta podívala, dokud bude utlumen léky. Dalo nám docela práci příslušné oddělení najít, asi by ke každé žádance měli vydávat i plánek. Na tomhle oddělení pochopitelně zase lidi a čekání. Bárt se bál malého chlapečka, který občas zabrečel, vztekal se, že nemůže do otevřených dveří vyšetřoven, chvíli se zabavil prohlížením Krtečka, ale celkově mu to tam bylo dlouhé.

Dočkali jsme se. Bárt dostal do nosu uklidňující kapičky (Midazolam), jenže tentokrát ho příliš nezklidnily. Byl sice omámený, ale přesto se pral, snažil se vyškubnout, bránil se. Nakonec to dopadlo tak, že měl jednu ruku svázanou prostěradlem za zády a přesto se ho ještě další tři dospělí lidé (já, Tomáš a přivolaný doktor) snažili udržet v klidu. Volnou rukou jsem mu pouštěla místní zvukové hračky, Tomáš mu dával k uchu mobil s nahraným Schmitzerem, který ho většinou uklidňuje. Vzpomněla jsem si, že Bárta většinou baví, když mu babička vypráví konec pohádky O pejskovi a kočičce - jak vařili dort. Pamatujete přece na toho velkého psa, co kočičce a pejskovi sežral dort - Hltal a hltal, až mu v očích slzy stály, jak byl ten dort uvnitř ještě horký, hltal, až se při tom několikrát zakuckal, hltal a hltal, až ho celý dohltal. Pak na to vypil ještě celou konev vody a odvalil se pryč. Tak to Bártovi vyprávím a ten vyšetřující doktor se mě zeptá, jestli bych mu nemohla povídat něco veselejšího. No zabít. Vyšetření tedy nějak proběhlo. Bárt byl úplně hotový, nesměl chodit, museli jsme ho nosit, držet mu hlavičku, no vypadal hrozně. Klidný ale samozřejmě nebyl. 

Vrátili jsme se na ambulanci, doktorka Svobodová se ho pokusila poslechnout, ale ječel. O měření tlaku se ani nepokoušla. V zásadě prý jsou výsledky téměř stejné jako loni, resp. lehké zhoršení je možné připsat na vrub neklidu při vyšetření. Takže poměrně pozitivní zpráva. Podrobné výsledky nám přijdou poštou. Další vyšetření bude následovat pravděpodobně za rok, je předpoklad, že kapky do nosu už Bártovi nebudou stačit, takže dostane nějakou sedaci ve formě sirupu (bude ji muset spolknout, účinek nastává později, trvá déle, u některých dětí ale nezabírá). Příští rok by se výsledky měly konzultovat na kardiologickém semináři a je možné, že budou chtít Bártovi udělat novou diagnostickou katetrizaci, aby zjistili, jak na tom jeho srdce - jeho stenoza aorty a periferní stenozy plicnic - doopravdy jsou. Prognoza stále nejistá, spíš nepříznivá, uvidíme. Ale až za rok. Doufám. Rozloučili jsme se a já si až v autě vzpomněla, že jsem se chtěla zeptat na očkování proti chřipce. Ach jo.

Bartoloměj cestu domů v autě prospal, i doma byl pak ale ještě pěkně mrzutý a unavený, zkroušeně ležel na pytli a díval se na Baby Einstein.

Tak to bychom měli. Ovšem abychom si Motol užili, vyrážíme tam znovu ve čtvrtek, tentokrát na genetiku a antropometrii. Nesmím zapomenout předem nastudovat, kde zrovna teď tahle oddělení sídlí...