Maminko, nezpívej - reklama na knihu
Nakladatelství ALMI vydává knihu české autorky Jany Makovcové, matky dvou malých dětí. Jedno z nich je postiženo autismem, dětskou mozkovou obrnou a epilepsií. Ani druhé není bez problémů.
Kniha "Maminko, nezpívej" je současný a skutečný příběh. Jana Makovcová popisuje rané dětství svých synů i to, jak vnímá svět kolem sebe její autistický syn. Čtivou formou seznamuje čtenáře s životem rodičů, vychovávajících "začarované" děti. Je to příběh o mateřské "dovolené", lásce a naději. Kniha, napsaná s nadhledem a humorem, není určena jen rodičům a příbuzným postižených dětí, nepochybně osloví i ty, kteří mají děti zdravé.
Tolik oficiální anotace.
Díky svému synovi Bartolomějovi už třetí rok pronikám do světa těch, které zdejší společnost považuje za "jiné" - do světa dětí s handicapem, do světa jejich unavených maminek, které se musejí denně potýkat se zdravotními problémy svých dětí a přitom se snaží vybojovat pro ně ty nejlepší podmínky pro život. Blog Žlababy, maminky dvou dětí se "speciálními potřebami", jsem nemohla při brouzdání internetem minout. Její články mě většinou dost pobavily, velmi často se strefily přesně do mých úvah, její humor a pohled na svět je mi blízký. Z příspěvků na webu vznikla knížka, kterou Vám tímto doporučuji. Je pravda, že při souvislém čtení mi tentokrát víc vystupovaly ty smutné momenty knihy, bude to ale asi souviset s mým současným rozpoložením a problémy, které teď právě řeším. Každopádně myslím, že knížky tohoto typu by měly vycházet a hlavně by se měly číst.
Abyste si udělali představu, nabízím jeden příběh z těch, které v knize najdete:
O Teletubbies a cestě za růžovou Radankou
"Kolem domu je bílo. Děti nevěřícně šoupají nohama o zem a dívají se, co padá z nebe. Mám trochu dojem, že pro obě mé děti, je to první sníh v životě. Protože před rokem měl Jindřišek teprve pár měsíců a ležel zabalený v kočárku a Ríša, můj 3,5letý autistický syn, byl před rokem ještě celkem mimo.
Zato teď Ríša celé léto studoval problematiku sněhu na pohádce "Veselé vánoce s Teletubies", a zimy se tak dočkal náležitě připraven.
Letos poprvé se dokáže na sníh soustředit natolik, aby ho opravdu vnímal.
Běhá po náhle bílé zahradě a ukazuje na zem a vykřikuje:
"Sníh!"
"To je sníh" , přitakávám.
"To je sníh" ,opakuje už echolalicky.
Ríša se také celé léto díky Teletubies připravoval na vánoce. Jakmile někde objevil jakoukoliv krabici připomínající dárek (třeba i papírovou krabici od piv) hned si ji vzal a volal:
"Dárek, dárek, Ríša dostal dárek."
Parafrázoval tak větu z Teletubies "Dárek, dárek, Dipsy dostal dárek". Samozřejmě to prozpěvoval s naprosto shodnou intonací jako je v pohádce.
Vím, že na vánoce se bude letos opravdu těšit, protože občas, při sledování pohádky žadoní:
"Ríša vánoce."
"Ríša ozdoby."
"Ríša dárek."
Už jsme byli ve vánočně vyzdobeném nákupním centru, tak konečně mohl volat, a taky volal, jako Teletubbies:
"Jé, ozdoby! To jsou ozdoby! Vánoční ozdoby."
Teletubies Ríša poznal letos na jaře. V rehabilitační léčebně, kde jsme měsíc byli, je jedna maminka pouštěla své postižené holčičce. Já jsem Teletubies poprvé viděla už před pár lety. To jsem ještě neměla děti a pamatuju si jak jsem část jednoho dílu zahlédla náhodou v televizi. Byla jsem naprosto zaskočená:
"Tohle se pouští malým dětem?!"
"Proboha a nemůže jim to ublížit?"
"Tohle já nikdy svým dětem pouštět nebudu."
A pouštím. Teletubbies mi pomáhají učit Ríšu mluvit. Umí pištět a výskat daleko líp než já a tak dokonale strhnou jeho pozornost. A navíc dokážou dokolečka opakovat dvě až tři slova se stále stejným nadšením. Díky téhle pohádce se Ríša naučil několik základních slov a pochopil jejich význam. Neměla bych nikdy tolik času a trpělivosti jako mají Teletubbies volat stále dokola u vánočního stromečku:
"Jé, co to je?"
"To je vánoční stromeček."
"Vánoční stromeček?"
" Jé!"
"Teletubies vánoční stromeček ještě nikdy neviděli."
"Ještě nikdy jsme stromeček neviděli."
Ríša Teletubbies miluje. Ale miluje i děti. Také s nimi rád výská a poskakuje, i když moc nerozumí, co mu říkají.
A asi úplně nejvíc miluje svou sestřenici Radanku. A to i přesto, že ji viděl zatím jen několikrát. Teprve poslední dvě návštěvy byly opravdu důležité. Při té první byl okouzlen a nezmohl se ani na slovo. Při té druhé se už dokázal i vyslovit. Sám.
Radanka má čtyři roky, je jen o 3 měsíce starší než Ríša, přesto v řeči a chování jakoby mezi nimi byl rozdíl snad i dvou let. Radanka je jako ze žurnálu, vždycky má na sobě něco sladce růžového, usmívá se, směje, pobíhá a poskakuje.
Když jsme přijeli na návštěvu, setkali jsme se na široké chodbě nákupního centra.
A najednou najednou se objevila! Radanka. Ne, ona se neobjevila, ona přijela na koloběžce. Na stejné koloběžce, kterou mají Teletubies! Jezdila kolem nás dokola a smála se a křičela:
" Ríšó, Ríšó!"
Myslím, že měl Ríša z té podívané závrať.
Pár týdnů na to se setkali znovu, na oslavě narozenin.
Radanka, v růžových šatech, pobíhá kolem Ríši a volá:
"Ríšó, chyť mne, chyť!"
Je ale nedostižná, když za ní Ríša jen pokulhává rychlou chůzí (běhat ještě neumí). Honí se a piští.
"Teď se vyměníme, já budu honit tebe, utíkej," navrhuje Radanka Ríšovi.
Nemůžu uvěřit, že Ríša tuhle složitou větu pochopil. Vybíhá (nebo teda vykulhává) a nechává se honit. "Běží" co může, ale stále to je jen rychlá chůze. Radanka ho dobíhá během sekundy ale pak …přizpůsobuje své tempo Ríšovi. Dělá jen úplně malé krůčky, jako by předstírala běh a stále udržuje malý odstup. Zařizuje, aby hra neskončila, jen co začla. Stále ona honí Ríšu, i když je ONA daleko rychlejší.
A najednou ta malá čtyřletá holička přesně přehrává to, jak se chovají dospělí. Utírá si čelo, vyvrací oči, jak je hrozně schvácená a svaluje se na lavičku, aby si odpočinula. Ríša, okouzlen, loví v paměti další repliku z Teletubbies, jen ji mírně upravuje pro situaci (Teletubbies se často tulí a říkají u toho: "Tuli, tuli." )
…sklání se k Radance a říká:
"Radanka, tuli, tuli."
"To řekl hezky a k věci", říkám si já v duchu.
A Radanka se se smíchem teatrálně kácí k zemi a pronáší s intonací třicátnice: "No to je mazec! To volá do nebe!"
Je to mazec. Můj autistický syn má v řeči a nápodobě ještě moc co dohánět."
Zato teď Ríša celé léto studoval problematiku sněhu na pohádce "Veselé vánoce s Teletubies", a zimy se tak dočkal náležitě připraven.
Letos poprvé se dokáže na sníh soustředit natolik, aby ho opravdu vnímal.
Běhá po náhle bílé zahradě a ukazuje na zem a vykřikuje:
"Sníh!"
"To je sníh" , přitakávám.
"To je sníh" ,opakuje už echolalicky.
Ríša se také celé léto díky Teletubies připravoval na vánoce. Jakmile někde objevil jakoukoliv krabici připomínající dárek (třeba i papírovou krabici od piv) hned si ji vzal a volal:
"Dárek, dárek, Ríša dostal dárek."
Parafrázoval tak větu z Teletubies "Dárek, dárek, Dipsy dostal dárek". Samozřejmě to prozpěvoval s naprosto shodnou intonací jako je v pohádce.
Vím, že na vánoce se bude letos opravdu těšit, protože občas, při sledování pohádky žadoní:
"Ríša vánoce."
"Ríša ozdoby."
"Ríša dárek."
Už jsme byli ve vánočně vyzdobeném nákupním centru, tak konečně mohl volat, a taky volal, jako Teletubbies:
"Jé, ozdoby! To jsou ozdoby! Vánoční ozdoby."
Teletubies Ríša poznal letos na jaře. V rehabilitační léčebně, kde jsme měsíc byli, je jedna maminka pouštěla své postižené holčičce. Já jsem Teletubies poprvé viděla už před pár lety. To jsem ještě neměla děti a pamatuju si jak jsem část jednoho dílu zahlédla náhodou v televizi. Byla jsem naprosto zaskočená:
"Tohle se pouští malým dětem?!"
"Proboha a nemůže jim to ublížit?"
"Tohle já nikdy svým dětem pouštět nebudu."
A pouštím. Teletubbies mi pomáhají učit Ríšu mluvit. Umí pištět a výskat daleko líp než já a tak dokonale strhnou jeho pozornost. A navíc dokážou dokolečka opakovat dvě až tři slova se stále stejným nadšením. Díky téhle pohádce se Ríša naučil několik základních slov a pochopil jejich význam. Neměla bych nikdy tolik času a trpělivosti jako mají Teletubbies volat stále dokola u vánočního stromečku:
"Jé, co to je?"
"To je vánoční stromeček."
"Vánoční stromeček?"
" Jé!"
"Teletubies vánoční stromeček ještě nikdy neviděli."
"Ještě nikdy jsme stromeček neviděli."
Ríša Teletubbies miluje. Ale miluje i děti. Také s nimi rád výská a poskakuje, i když moc nerozumí, co mu říkají.
A asi úplně nejvíc miluje svou sestřenici Radanku. A to i přesto, že ji viděl zatím jen několikrát. Teprve poslední dvě návštěvy byly opravdu důležité. Při té první byl okouzlen a nezmohl se ani na slovo. Při té druhé se už dokázal i vyslovit. Sám.
Radanka má čtyři roky, je jen o 3 měsíce starší než Ríša, přesto v řeči a chování jakoby mezi nimi byl rozdíl snad i dvou let. Radanka je jako ze žurnálu, vždycky má na sobě něco sladce růžového, usmívá se, směje, pobíhá a poskakuje.
Když jsme přijeli na návštěvu, setkali jsme se na široké chodbě nákupního centra.
A najednou najednou se objevila! Radanka. Ne, ona se neobjevila, ona přijela na koloběžce. Na stejné koloběžce, kterou mají Teletubies! Jezdila kolem nás dokola a smála se a křičela:
" Ríšó, Ríšó!"
Myslím, že měl Ríša z té podívané závrať.
Pár týdnů na to se setkali znovu, na oslavě narozenin.
Radanka, v růžových šatech, pobíhá kolem Ríši a volá:
"Ríšó, chyť mne, chyť!"
Je ale nedostižná, když za ní Ríša jen pokulhává rychlou chůzí (běhat ještě neumí). Honí se a piští.
"Teď se vyměníme, já budu honit tebe, utíkej," navrhuje Radanka Ríšovi.
Nemůžu uvěřit, že Ríša tuhle složitou větu pochopil. Vybíhá (nebo teda vykulhává) a nechává se honit. "Běží" co může, ale stále to je jen rychlá chůze. Radanka ho dobíhá během sekundy ale pak …přizpůsobuje své tempo Ríšovi. Dělá jen úplně malé krůčky, jako by předstírala běh a stále udržuje malý odstup. Zařizuje, aby hra neskončila, jen co začla. Stále ona honí Ríšu, i když je ONA daleko rychlejší.
A najednou ta malá čtyřletá holička přesně přehrává to, jak se chovají dospělí. Utírá si čelo, vyvrací oči, jak je hrozně schvácená a svaluje se na lavičku, aby si odpočinula. Ríša, okouzlen, loví v paměti další repliku z Teletubbies, jen ji mírně upravuje pro situaci (Teletubbies se často tulí a říkají u toho: "Tuli, tuli." )
…sklání se k Radance a říká:
"Radanka, tuli, tuli."
"To řekl hezky a k věci", říkám si já v duchu.
A Radanka se se smíchem teatrálně kácí k zemi a pronáší s intonací třicátnice: "No to je mazec! To volá do nebe!"
Je to mazec. Můj autistický syn má v řeči a nápodobě ještě moc co dohánět."
Komentáře
Okomentovat