Hiporehabilitace s Majoránkem
Letošní jaro jsme si užili. Vyrazili jsme totiž s Bártem poprvé na hipoterapeutický týden do jižních Čech. Na hipoterapii Bárt chodil už kdysi jako malinký, ale vydrželo nám to asi tak půl roku. Nejprve se koní bál, takže jsme se dlouze seznamovali, když se konečně vzchopil a jízdu na koni si začal užívat, přišlo jaro, koně se zbláznili a začali hlasitě ržát. A to byl konec. Navíc jsme stejně nebyli moc spokojení s tehdejší organizací a přístupem, tak jsme pravidelnou koňskou terapii z našeho života vypustili a spokojili se s občasnou jízdou na koni někde na pouti či školním jarmarku.
Loni na podzim jsem ale zaznamenala skvělé reference na spolek Majoránek (http://www.majoranek.wbs.cz/Kontakt.html), který má své pracoviště kousek od Milevska. A letos poprvé také vypsali týdenní intenzivní pobyty na statku v Dubí hoře, což je vesnice mezi Blatnou a Pískem. A tak jsem se domluvila s kamarádkou Blankou a společně jsme s našimi dětmi – Bártem a dvojčaty Florimonem a Johánkem – vyrazily směr jih.
Měla jsem z toho, přiznávám, trochu obavy. Malé děti na pobytu, neznámé prostředí, nutnost sdílet apartmán s někým novým, do toho naše celiatická dieta… Ale dopadlo to naprosto báječně a já jsem si užila tak klidný týden, jako už dlouho ne….
A jak to ten týden na Dubí hoře na statku Zelený Dub (http://www.zelenydub.cz/) probíhalo?
Ubytování bylo krásné. Statek je komplet zrekonstruovaný, vlastně asi postavený úplně znova. Má moc milé majitele, pokoje jsou čisté, skvěle vybavené. Apartmán má dole velký obývák s kuchyní, nahoře koupelnu a dvě ložnice po dvou postelích (plus možná jedna přistýlka), před každým apartmánem pak ještě sezení a dětské hřiště s houpačkami a pískovištěm. Wi-fi (zásadní součást naší dovolené) samozřejmostí. Měli jsme i televizi, ale tu jsme nějak nestihli ani zapnout… Statek je téměř na konci vesnice, takže provoz aut minimální (většinou jen ostatní „účastníci zájezdu“). A těch zvířat. Koně, ovce, kachny, pes… Každovečerní zahánění jehňátek domů a ranní dojení. Připadala jsem si jak ve starém slovenském filmu. A když k tomu připočtu možnost koupit si čerstvé sýry, jogurty apod., pohodička.
A samotná hipo? Taky prima. Děti na začátku pobytu nejprve vyšetřila fyzioterapeutka Ivana. Ptala se na diagnózu, na rehabilitaci, na to, co dítě zvládne, na co je potřeba dát pozor (rovnováha, epi záchvaty, zvuky…). K dispozici byly dva koně – jeden pomalý s širokými zády, který byl vhodný pro malé děti, a pak druhý (Eliška), na které jezdili kluci. Romana Koutníková nám vysvětlovala, jak se koně na hipoterapii cvičí, co musí zvládnout při zkouškách, kolik koní je v průběhu výcviku vyřazeno, protože z nějakého důvodu nevyhovuje (svalstvo, plašení, poslušnost), no fakt věda. Ostatně – přečtěte si: http://www.majoranek.wbs.cz/Hipoterapie.html. Kluci jezdili vždycky dopoledne, cca 20 minut, bylo to formou procházky po okolí – s dítětem šli vždycky tři lidé: Romana, která vedla koně, fyzioterapeutka Iva, která dávala pozor na to, jak děti na koni sedí, a asistentka Pavlína. Plus samozřejmě případně fotící rodiče:-)
Odpoledne pak byla hodina, někdy i více, věnovaná Aktivitám s využitím koní - nejedná se o sportovní aktivitu, ale o typ pedagogické či sociální práce, která je založená na vztahu člověka a koně. Děti se učily o koně starat, hřebelcovat ho a čistit mu kopyta, vodily ho za ohlávku, učily se pokyny, kterým koně rozumí (back, jog, hou, krok). Jeden den jsme byli asi na 3 km vycházce se všemi koňmi (4 ks) po okolí, další den předváděla Romana Oriho – shetlandského poníka, se kterým jezdila na jízdárně. Když s ním pak šli kluci do ohrady, tak jim utekl, to byla taková legrace, že se tomu Bárt smál ještě dva dny. Ve středu pak na canisterapii přijel obrovský pes, landseer Karel (trochu jako bernardýn). Bárt sice moc nespolupracoval (moc dětí kolem), ale aspoň se s ním vyfotil. Ostatní děti si to ale užily – házely Karlovi míčky, honily se s ním v tunelu, hrála se Zlatá Brána, děti poznávaly na obrázcích pejsky z nejrůznějších večerníčků a televizních pořadů, canisterapeutka jim vyprávěla, kde všude mohou psi pomáhat, prostě zajímavé – kdyby to nebylo tak z ruky, tak Karla s paničkou pozvu na nějakou willíkovskou výpravu. Další zábavou pak bylo česání vlny a přadení, které nám Romana přivezla ukázat i s česačkou a kolovrátkem.
Měli jsme celý týden krásné počasí, a tak jsme vyrazili i na několik výletů - ty sem dám ale asi samostatně.
Týden uběhl jako voda. Děti dostaly na památku podkovu a kokardu, všichni jsme si tu užili a nikomu se nic nestalo (nejpodstatnější). Bartoloměj si koníky oblíbil, zvládl pobyt i malé děti (v sousedství roční chlapeček a dvouletá holčička s DMO), nadýchal se čerstvého vzduchu a snad i na jeho držení těla se hiporehabilitace trochu podepsala. Příští jaro, pokud to jen trochu půjde, vyrážíme zase!
Poděkování patří Romaně Koutníkové a celému Majoránku a také domácím z penzionu Zelený Dub.
Loni na podzim jsem ale zaznamenala skvělé reference na spolek Majoránek (http://www.majoranek.wbs.cz/Kontakt.html), který má své pracoviště kousek od Milevska. A letos poprvé také vypsali týdenní intenzivní pobyty na statku v Dubí hoře, což je vesnice mezi Blatnou a Pískem. A tak jsem se domluvila s kamarádkou Blankou a společně jsme s našimi dětmi – Bártem a dvojčaty Florimonem a Johánkem – vyrazily směr jih.
Měla jsem z toho, přiznávám, trochu obavy. Malé děti na pobytu, neznámé prostředí, nutnost sdílet apartmán s někým novým, do toho naše celiatická dieta… Ale dopadlo to naprosto báječně a já jsem si užila tak klidný týden, jako už dlouho ne….
A jak to ten týden na Dubí hoře na statku Zelený Dub (http://www.zelenydub.cz/) probíhalo?
Ubytování bylo krásné. Statek je komplet zrekonstruovaný, vlastně asi postavený úplně znova. Má moc milé majitele, pokoje jsou čisté, skvěle vybavené. Apartmán má dole velký obývák s kuchyní, nahoře koupelnu a dvě ložnice po dvou postelích (plus možná jedna přistýlka), před každým apartmánem pak ještě sezení a dětské hřiště s houpačkami a pískovištěm. Wi-fi (zásadní součást naší dovolené) samozřejmostí. Měli jsme i televizi, ale tu jsme nějak nestihli ani zapnout… Statek je téměř na konci vesnice, takže provoz aut minimální (většinou jen ostatní „účastníci zájezdu“). A těch zvířat. Koně, ovce, kachny, pes… Každovečerní zahánění jehňátek domů a ranní dojení. Připadala jsem si jak ve starém slovenském filmu. A když k tomu připočtu možnost koupit si čerstvé sýry, jogurty apod., pohodička.
A samotná hipo? Taky prima. Děti na začátku pobytu nejprve vyšetřila fyzioterapeutka Ivana. Ptala se na diagnózu, na rehabilitaci, na to, co dítě zvládne, na co je potřeba dát pozor (rovnováha, epi záchvaty, zvuky…). K dispozici byly dva koně – jeden pomalý s širokými zády, který byl vhodný pro malé děti, a pak druhý (Eliška), na které jezdili kluci. Romana Koutníková nám vysvětlovala, jak se koně na hipoterapii cvičí, co musí zvládnout při zkouškách, kolik koní je v průběhu výcviku vyřazeno, protože z nějakého důvodu nevyhovuje (svalstvo, plašení, poslušnost), no fakt věda. Ostatně – přečtěte si: http://www.majoranek.wbs.cz/Hipoterapie.html. Kluci jezdili vždycky dopoledne, cca 20 minut, bylo to formou procházky po okolí – s dítětem šli vždycky tři lidé: Romana, která vedla koně, fyzioterapeutka Iva, která dávala pozor na to, jak děti na koni sedí, a asistentka Pavlína. Plus samozřejmě případně fotící rodiče:-)
Odpoledne pak byla hodina, někdy i více, věnovaná Aktivitám s využitím koní - nejedná se o sportovní aktivitu, ale o typ pedagogické či sociální práce, která je založená na vztahu člověka a koně. Děti se učily o koně starat, hřebelcovat ho a čistit mu kopyta, vodily ho za ohlávku, učily se pokyny, kterým koně rozumí (back, jog, hou, krok). Jeden den jsme byli asi na 3 km vycházce se všemi koňmi (4 ks) po okolí, další den předváděla Romana Oriho – shetlandského poníka, se kterým jezdila na jízdárně. Když s ním pak šli kluci do ohrady, tak jim utekl, to byla taková legrace, že se tomu Bárt smál ještě dva dny. Ve středu pak na canisterapii přijel obrovský pes, landseer Karel (trochu jako bernardýn). Bárt sice moc nespolupracoval (moc dětí kolem), ale aspoň se s ním vyfotil. Ostatní děti si to ale užily – házely Karlovi míčky, honily se s ním v tunelu, hrála se Zlatá Brána, děti poznávaly na obrázcích pejsky z nejrůznějších večerníčků a televizních pořadů, canisterapeutka jim vyprávěla, kde všude mohou psi pomáhat, prostě zajímavé – kdyby to nebylo tak z ruky, tak Karla s paničkou pozvu na nějakou willíkovskou výpravu. Další zábavou pak bylo česání vlny a přadení, které nám Romana přivezla ukázat i s česačkou a kolovrátkem.
Měli jsme celý týden krásné počasí, a tak jsme vyrazili i na několik výletů - ty sem dám ale asi samostatně.
Týden uběhl jako voda. Děti dostaly na památku podkovu a kokardu, všichni jsme si tu užili a nikomu se nic nestalo (nejpodstatnější). Bartoloměj si koníky oblíbil, zvládl pobyt i malé děti (v sousedství roční chlapeček a dvouletá holčička s DMO), nadýchal se čerstvého vzduchu a snad i na jeho držení těla se hiporehabilitace trochu podepsala. Příští jaro, pokud to jen trochu půjde, vyrážíme zase!
Poděkování patří Romaně Koutníkové a celému Majoránku a také domácím z penzionu Zelený Dub.
Komentáře
Okomentovat